1. kapitola - A tak to začalo

Potkali jsme se v tom nekonečném a šíleném online prostoru. Bude to znít asi krapet blbě, ale fakt jsme si oba založili Libko a to skoro na den stejně. Takovou tu retro seznamku plnou narcisů, přetvářky, vyšpulených prs, zadků a dalších křivek a bytostí. Já studoval v Polsku, ona zas ve Španělsku. Prokousávali jsme se těmi krkolomnými jazyky, utráceli jsme sladké nic a zjistili, že nám to nestačí. Co si budeme nalhávat, zastesklo se nám taky po češtině a pak samozřejmě jí po českých klukách a mě zas po českých holkách. 

Moc jsem od toho nečekal, jen nahodil pár černobílých fotek, takový průřez mými koníčky, napsal k nim několik slov a dal si záležet na tom, ať to není zbytečně moc hluboký, ale ani zas plytký. No a profil byl založen. Nahodil jsem do vyhledávání jakýs takýs filtr. Filtr vlastně čeho? Jaké zkušenosti, koníčky a neřesti by ta má vysněná měla mít? To asi těžko. Chtěl jsem si spíše jen pokecat, uniknout, asi i zaflirtovat, protože zdejší domorodkyně byly přes všechnu mou snahu takové nějaké jinaké. Někdy dost bohabojné a to jsem fakt nevěděl jak se k nim na první, na druhé a ani na třetí schůzce chovat. A co vlastně od nich čekat? V Polsku mi zbývalo posledních pár měsíců a tak nebyl prostor marnit čas. Ony se tvářily, že jsou strašně nad věcí a cool, ale když přišla řeč na pána boha, tak to z nich padalo, až to bylo místy dost děsivé. Já vám vlastně doteď nevím, jestli takové holky prcaj, jakože před svatbou. Jeden můj známý se mi svěřil, že prý jo, ale nechávaj se prcat jen do zadku. To nejcennější si nechávají až pro toho svého jediného. Protože bůh to tak chce a tak je to správně už po celá staletí. Nevím, co je na tom pravdy. Kdyby to platilo aspoň pro nějakou část,  tak je to jistě boží, ale to já nikdy nezjistil.

No a pak tady byl pravý opak, fakt pohanky, které to na protest svým katoličtějším protějškům hnali do jiných extrémů. A tak se mi jednou stalo, že mě Ania, taková moc povedená a sympatická polka, vzala do jednoho parádního vysvěcenýho kostela. Vodka tekla proudem, polky byly hotové z toho, že jsem Čech z čech, dělali jsme si prdel z českopolských jazykových dvojsmyslů a bylo fajn. A pak odbila půlnoc a oni vám zařízly takový dost roztomilý jehně. Protože pohani, návrat ke kořenům, Svarog je náš ochránce a tak dále. Možná jsem měl jen pech, ale já si takhle s polkama dost užil, otevřeli mi úplně jiný světy, až se mi vám kolikrát zasteklo po těch našich holkách českých. Holkách které umějí být taky šílené, ale více lidsky. Neschovávají se za nějakou přetvářku, pózu, náboženství, prostě se jim podíváte do očí a vidíte to na první dobrou. 

Nahodil jsem si tam tedy ten filtr. Nějaké koníčky, věk a další kritéria a začal jsem ty naše kóčy známkovat  jako za mlada. Takhle uplynulo pár dní, vlastně docela nuda. Libko je fakt mrtvé i když ty holky vypadaj docela živě, ale na nějaký Tinder jsem neměl vůbec odvahu. Když já jsem v tomhle taková stará škola. A pak mi jednoho totálně prosluněného rána, kdy ptáci zpívali tralala a pípípí, pejsci si očuchávali tak nějak radostněji zadky a mráčky na obloze dělaly obrovské kopečky zmrzliny, tak jednoho takového rána mi přišla zpráva:

„Ahoj umělče, jak se máš a co děláš? :)“

Jakože jéééžišmárjáááá polichotilo mi to, polechtalo na egu i na kouličkách. Zároveň mi tohle oslovení přijde i dost cizí. I když jsem už měl nějakou tu výstavu svých cvaků, přednesy mých básnických výplodů, k umění mám takový respekt, že si neumím zkrátka představit, že bych byl jeho součástí. 

Mrkl jsem ji na profil, jmenovala se zelenoočka. Když jsem si ji změřil pohledem, určitě měřila přes stoosmdesát cenťáků. Vysoká, ale žádná modelka a to je jen dobře. Takový ten katalogový model krásy je stejně dost morbidní a nezdravý. A to mám z první ruky, jednou, když jsem byl o dost mladší, tak jsem chodil s jednou holčinou, která to dotáhla až na mola do Tokia a ta jak se vám ničila, to bylo brutální i na mě. Ale to už je fakt dávno, úplně jiný život na jinou knihu. Tahle zelenoočka je tedy vysoká kočka s kvalitními dvojkami a jak se dále dočítám se zálibou v kvalitní hudbě, kvalitně stráveném čase a kvalitním víně. Člověk by řekl, že má ráda kvalitu. Už to tak vypadá, uvidíme teda, jak dlouho si vydrží se mnou psát. Ty dvojky jsem doslova vykoukal ze všech fotek na kterých to bylo možné. Naštěstí teď studuje ve Valencii, kde o fotky v plavkách není opravdu nouze. Jo dvojky, ani míň, ani více. Je to krásná ženská, ale fakt ne tím tuctovým devadesát šedesát devadesát, srší takovou jinou zajímavou krásou. A o hezký ženský se člověk musí hezky starat. Až je mi proto líto jí odepisovat, tohle já totiž dlouhodobě nezvládám. 

Dále se dočítám, že propadla sportu, protože „Ten pocit po sportovním výkonu je nenahraditelný.“ Zatím to vypadá, že se dost míjíme, což není nikdy na škodu, ale o čem se pak můžeme bavit? Ale pak tam má taky fotky i z pár vernisáží a tak to vypadá, že si můžeme najít řeč.

Odepsal jsem ji:

„Ahoj zelenoočko, umělec je fakt silný slovo, ale jak se máš a co děláš?“ a vypl jsem počítač, znovu ho zapl až navečer. Se zvědavostí a očekáváním se přihlásil, ale odpověď žádná. Nějak mě to k ní táhlo, nevěděl jsem proč, vždyť se vůbec neznáme. Nedalo mi to a o hodinku později jsem se tam znovu mrkl a bylo to tam. Odpověděla mi krátkým odstavečkem a zároveň jsem ji doslova zastihl i online.

Psali jsme si. Psali jsme si dny, možná týdny.  Slovo dalo slovo, naše konverzace byly čím dál tím více přátelštější a intimnější. Od té doby, co jsme si poprvé napsali, tak jsme profily měli vlastně jen kvůli sobě navzájem. S nikým jiným jsme se tam nebavili, aspoň já to tak měl a jí jsem to taky věřil a jak jsme si je téměř na den stejně založili, tak jsme si je i smazali. Přesunuli jsme se jinam a bavili jsme se ještě otevřeněji, jako bychom se znali roky. To víte, že jsme strádali jak psychicky, tak i fyzicky. No k tomu fyzičnu, co vám budu povídat, nejednou jsme se spolu po netu udělali. Jindy zas na sebe mysleli ve sprše. Tisíce kilometrů daleko, ale přeci jsme si byli tak blízko, jak to jen šlo. Moje nespoutané bohémské srdce dostávalo pěkně na prdel a kousek po kousku si ho pro sebe kradla zelenoočka. 

Jmenuje se Natálie.

A jednou mi Natka napsala:

„Myslím, že podobného člověka jako jsi ty, jsem ještě nepoznala. Jsi na hranici všeho možného a nevím, kam si tě vlastně zařadit. Nevím, co je jen taková ta póza a co myslíš vážně? Proč, když nad vším tak přemýšlíš, tak to nakonec zabiješ tím prvním, co tě napadne? Nebo to tak aspoň vypadá. Upřímně, možná si blázen, možná jsem ale blázen já, co kdybych o jarních prázdninách za tebou přiletěla?“

Koukal jsem na to jak opařenej, jedna věc je se bavit takhle po netu. Druhá aby kvůli mě utrácela za letenku, ztrácela se mnou svůj čas, co já vím, co si o mě, o nás maluje. Přemýšlel jsem, že se hodím marod, ale to by bylo přece jen dosti srábácké. 

A tak přiletěla. Fííííííííííííííííííííííííííí. 

Potkali jsme se hned na letišti, vlepili si krátký, ale takový procítěnější polibek o kterým jsem ji později napsal básničku. A jaký byl? Počkejte si později na tu básničku. Prozradím vám jen, že mě překvapila plnost jejich rtů, Natál je fakt vyjímečná po všech stránkách. 

Kufr jsme hodili ke mě do studentského bytu a vyrazili na poznávačku po Wroclawi. Měl jsem to dost připravený. Secesní kavárnička kousek od rynku, nějaké kousky umění, které jsou roztroušené po městě, takové ty zajímavosti ke kterým obyčejný turista sotva přijde. Nachodili jsme toho dost a dost se bavili. Dali jsme si sedmičku Muškátu v takovém altánku nad parkem a objednali si do něj pizzu. To víno bych dneska už nedal, z nostalgie jsem si ho nedávno koupil a je to sladký jak blázen. Šušukaně hadra. Tehdy bylo ale všechno jinak, já byl jiný. Tehdy to víno bylo výborný a tak jsem skočil ještě pro jednu láhev. 

Na pokoji jsem pak pustil desku soundtracku ze Samotářů, mezitím někde našel láhev whiskey, v které ještě zbylo každému na dva panáky a doslova mě ukecela, ať ji něco přečtu ze své tvorby. 

Z gramofonu se zrovna ozvalo:

„Muži a ženy jsou dva různý živočišný druhy.“ jo to maj recht pomyslel jsem si.

Osmělil jsem se a záměrně ji přečetl peprnější kousek. Trochu jí zčervenaly tváře, ale moc se neupejpala. Asi po minutě mého výběru toho nejlepšího, co jsem napsal, nebo co jsem si myslel, že je nejlepší, tak přišla za mnou a sedla si na mě.

Chvíli mě jen tak škádlila, možná mi viděla na očích jak šílím, možná cítila tu lambádu v mých kalhotech, rozepla mi opasek, stáhla kalhoty pod kolena a  nekompromisně si na mě nasedla. Pamatuji si, že jsem měl ještě skleničku v ruce, kopl jsem ji do sebe a zahodil kdesi k posteli. Tahle šukačka neměla konce. Znáte to když jste nalití? Někdy je to hned a jindy nikdy. Každopádně ráno jsme si to hned zopákli, nevysprchovaní, s bolehlavem a sušákem, ale pod rouškou chemie. Po čase z ní vylezlo, že to takhle rychle teda neměla v plánu, určitě ne hned první den, co jsme se potkali.. Ale řekněte to té chemii, ta je prevít. Ale prý ji přišlo zvláštní, že se necítila vůbec provinile, jako bychom se znali odjakživa.

A od té doby jsme taky kámoši, kámoši s takovým tím klišé přesahem. Ono je to doopravdy o něco hlubší, víme to oba, ale nikdy nás nenapadlo dělat z toho něco více. Nebo teda určitě napadlo, ale nikdy jsme o tom nemluvili. Asi teď ani jeden nehledáme vztah. Klišé. Asi nejsem ani člověk na vztah. Další klišé. Občas jsem fakt hovado se sebedestruktivními sklony, ale vím, že si myslí, že bych se mohl změnit. Ale chce to? Chci to já? Chceme něco více? Momentálně to není na pořádku dne, ale ty otazníky tady vzduchem už pár měsíců lítají a někdy i porůznu překáží. 

Trochu jsem tu teď přeskočil dějovou linku, tak už jen ve zkratce. Po parádním, hlubokém a proprcaném týdnu se vrátila do Valencie. Věděl jsem, že studuje v Praze a ve Valencii bude ještě další půl rok. Mě v Polsku zbývaly poslední dva měsíce, v Olomouci mi zbývalo už jen pár posledních zkoušek, které mě čekaly až za pár měsíců a na přednášky jsem už nemusel chodit. 

Prchl jsem tedy do Prahy. Nevím jestli za ní, za prací, za životem, za vším dohromady nebo za ničím z toho, ale jsem tu a je to jízda. Život se vším tím bláznivým pozlátkem, žádné přežívání. O to se ten život už umí postarat. Někdy vás pohladí ve vlasech, ale jindy pěkně nakopne do koulí a doprdele, že to bolí, tak o tom žádná.