24. kapitola - Doma u Sofi

Pár schodů, doleva, doprava, a přitom furt nahoru skoro až do nebes a jsme u ní doma. Je to typický byteček mojí generace. V každém rohu rozpoznávám kousky Ikey, které jsou tady citlivě namíchány se staršími kusy z vetešnictví, blešáku, bazaru či něčím takovým. Obývák je spojený s kuchyní. Je tady velká sedačka, která nejspíše není z Ikey, velké kytky možná z Ikey a velká knihovna s knihami a gramofonovými deskami, která je určitě z Ikey. Není to nic jiného než starý dobrý Kallax. Kuchyň je šmrncovní s barem a dřevěnými barovými židličkami. Míří si to opravdu ke kávovaru, a ještě, než se stihnu přesunout k deskám, abych je prozkoumal a zjistil, co že to vlastně všechno poslouchá, tak na mě vybalí:

„Lungo nebo Americano? Co si dáš?“

Chvíli přemýšlím, jestli to fakt říct, ale když mi tak hezky přihrála, nakonec teda jo.

„Tebe.“

Kouká na mě, chvíli zaraženě, chvíli zamyšleně, jako by přemýšlela, jestli fakt slyšela dobře, odchází od kávovaru a jde ke mně. Nadzvedává si šaty a obkročmo si na mě sedá. Až teď si všímám, že je celou dobu na ostro. Krása, to žeru. Její totálně oholená frnda se pomalu blíží k místu, kde se mi už bezpečně rýsuje pták. Blíží se, vysouvá podvozek, přistává, pysky něžně a štědře objímají teď už můj totálně kamenný penis. Chudák je ještě pořád v kalhotech, které praskají doslova ve švech a všechen ten nahromaděný chtíč v nás tomu všemu tleská. Přesně tak, jak všichni ti našinci v letadlech, přistálo se, je to v suchu a pak aplaus.  Jenže není.

Líbáme se, divoce, tak samozřejmě, a přitom stále neznámě. Svět se pomalu rozpíjí, úplný Monet. Mačkám jí zadek, nevím, jak dlouho to trvá, ale uvědomuju si, že v zápalu vášně asi až moc tvrdě. Na chvíli zakňučí jako štěně, nic ale dále nenamítá. Zezadu se dotýkám její pochvičky, jednou, dvakrát, třikrát do ní zajedu prstem. Teče jako divá.

Nakonec mě políbí na tvář a zašeptá do ucha:

„To by bylo moc jednoduché, ne?“ a jde zpátky ke kávovaru. Mokrá, rozechvělá, ale jde zpátky.

Zrnka se melou, mě zůstaly na bavlněných kalhotech dva totálně promočený fleky a uprostřed toho pulzující pták, jen do něj cvrnknout a stříká. Asi je to teda nakonec dobře, to by bylo na poprvé až moc short. 

„Stav se večer, co říkáš? Dáme víno a uvidíme.“ usmívá se na mě a pokropí mě špetkou naděje.

Ale já si u ní už nejsem vůbec ničím jistý.