3 . kapitola - Letenský pták / druhá část

Já a Natál. Překonali jsme tisíce kilometrů a měsíce bez sebe. Abychom se zas mohli v Praze shledat. Snad mluvím za nás oba, když řeknu, že jsme dobří přátelé. Kámoši, co si spolu mrknou na film, skočí na véču nebo na koncert no a jindy zas pořádně zašukaj. Jo a šukat se dá taky při filmu, večeři nebo na koncertě. Odzkoušeno. 

Není to ale tak sluníčkový, sem tam se fakt dost seřveme. Často je v tom chlast, nedávno jsem po ní v takovém jednom amoku naházel celý obsah své peněženky. Ani už nevím proč, občanku jsem pak hledal půl hodiny, trochu se přitom poválel po zemi. Chlast je fakt zrádná svině, ale taky nositel zážitků. Chce to najít balanc a tak ho furt hledám. Nedávno mě ale zas sjela ona, protože jsem ji chtěl na ulici pomoct s kufry. Moc jsem to nepobral a urazil se zas já, asi z té celé absurdnosti situace. Pak z ní vylezlo, že jen není zvyklá na takovou pozornost, vždycky se o sebe musela umět postarat sama a neměla taky svůj den nebo co.  Jsme si fifty fifty s tou naší šíleností. 

Razím teda za ní, přes Oveneckou, zabočím na ulici Milady Horákové a po chvilce procházím skrz celou vinárnu do vnitroblokové zahrádky. Zdravím na tykačku číšnice a ony zas se širokým úsměvem mě. Však jsem tu už zažil večerů. Věčný someliér.  

Natál mě už z dálky vítá, oči jí září, úsměv od ucha k uchu.

„Čau Natál, jsme se neviděli, to budou tak dva týdny.“ a políbíme se na rty jako bychom byli pár, jenže pár nejsme.

„Ahoj Ale, to víš, práce a práce, a když ne práce, tak lítám po celé republice. Léto a všude tolik akcí, že by den měl mít alespoň čtyřicet osm hodin. Jo a taky by to chtělo pak dvakrát vyšší plat.“

„Jasný, to chápu, ani nevíš jak. A jak ses dneska měla?“

„Dneska mazec, je to docela story, máš na ni chuť?“

„No jasně.“ a tak poslouchám.

„Dneska jsem v práci dostala na školení novou kolegyňku, co nám bude dělat PPC. Tak dvě hoďky jsem ji zaučovala,  dost jsme si sedly a krom školení se i zakecaly. No a pak to zní vypadlo. Měla mít dneska focení v Karlíně s jedním fotografem, který fotí holky přes balkónové dveře. Hází to prý pak takový dost zajímavý odlesky, odrazy a vznikají z toho fakt hezký fotky. No, ale nakonec nemohla jít. Fotograf ji řekl, že bude rád, když zkusí někoho za sebe sehnat. Hledá prý zajímavé tipy a myslela si, že bych mu padla do oka. No zalichotilo mi to, hezké fotky se vždycky hodí a sic jsem žádné plány neměla, úplně jsem na takovou hurá akci chuť taky neměla. Ale vypadalo to na takovou tu nabídku, co se neodmítá. Prostě ze dne, kde nebylo nic se najednou vyvrbilo zajímavé odpoledne. Klasická Praha.“

„Jo to jo a šla si?“ malilililinko mě polila žárlivost. Nakopla mě taková divná předtucha.

„Jasně, byla jsem na místě a zvonila dle instrukcí na Simona Monharta a čekala, zkusila jsem to ještě jednou a když už se mám na odchodu, tak se ty těžké vchodové dveře se zaskřípěním otevřou a z nich vykoukne rozcuchaný klučina, vypadal tak o dva až tři roky mladší než já, celkem pohledný.“

„Ježiš Natko, takové detaily asi nemusím znát, moc mě nezajímá, že je pohledný.“

„Fakt ne?“

„Noooo jakože asi i jo, ale radši bych to nevěděl. Vím o co ti jde.“ potvora jedna, pomyslím si a ta žárlivost mě polívá už krapet více.

„Představili jsme se, padly pusy na tvář, všechno v pohodě. Říkám mu, že jsem ta a ta od Niny a on že ví, že mu to před chvíli psala na WhatsAppu a že v pohodě, že je rád, protože má o hezkou modelku více. Co ti budu říkat, tohle se fajn poslouchá“

„Jo to věřím.. “

„Barák hustý, Karlín. Krásná historická chodba, automaticky jsem zahla ke schodišti nahoru, ale zastavil mě s tím, že musí na chvíli do sklepa, teda sklepního ateliéru, musí to tam povypínat a tak.  Ze sklepa se vyklubaly jakési katakomby a teda nebylo mi to úplně příjemně, už jen ten chlad, který na mě útočil z kamenných zdí, jen louče nám ještě chyběly. Za chvíli otevřel jedny postranní dveře a oba nás zalila záře umělého osvětlení. Mě i na pár sekund doslova oslepila. Ale to on už vypínal všechny ty světla,  všelijakou techniku, pět minut a vzal si jeden ze tří foťáku. Vypadal jako klasická digitální zrcadlovka, ale pak se dozvídám, že je to sice zrcadlovka, ale na film, barevný film. Normálně si myslím, že byste si rozuměli.“

„To ti nevím, chci znát tenhle příběh dokonce? Snad ti nic neudělal“

„Ale jo, proč ne? Vylezli jsme z ateliéru a ze mě opadl jakýsi nepříjemný pocit a už jsem se těšila na denní světlo. Pár kroků rovně, pár schodů nahoru a byli jsme ve druhém patře jeho bytu. Atmosféra byla už znatelně příjemnější. Všude samé knihy o fotkách, dostala jsemidera a jen tak jsme kecali o různých fotografických projektech a s každým dalším lokem cítím jak mi cider leze více a více do hlavy. No jo, když já toho za celý den moc nesnědla.“

Přichází číšnice Míša a poroučíme si dvě deci Chardonnay. 

„A pak na mě Simon vybalí něco jako: Tak hele, oproti focení v ateliéru ti řeknu, že ti vlastně nic neřeknu. Jen buď přirozená a dívej se mi do objektivu. Zbytek je na tobě. Udělám pár cvaků a máme hotovo. Z každé fotky z téhle série by měl sálat jakýsi sexepiel, mám tam i acty a tak. Ty máš, teda nemáš podprsenku, tak máš i splněno. Dále je to na tobě.“

No dobře, teď mě polil už takový deseti litrový kýbl žárlivosti. Fakt to ve mě vře, ale snažím se nedávat nic najevo. Sám nejsem svatoušek. Nejhorší myšlenka pro mě zároveˇˇn není že by si někdo vzal její tělo, ale že by si vzal její srdce. Ať si to chceme připustit nebo nechceme, cesta k srdci vede často stejně touhle nejkratší možnou cestou, přes postel. 

„Chvíli jsem koketovala s myšlenkou, že si vršek sundám a budu mít po dlouhé době aspoň nové rajcovní fotky. Pak si ale vzpomenu, jak mi Nina říkala, že je docela provařený. Fotky pak dává na Facebook a všude možně po netu. Otočím se teda k němu zády, pořádně se štípnu do bradavek, až mi celým tělem projede husina. Něco na pomezí bolesti a slasti. Přesně tak akorát. Otočím se zpět a nahodím první pózu. Věděl přesně, co jsem udělala, pod tričkem se mi teď rýsovaly dva tvrdé pahorky. Na chvíli se nad tím zamyslel, ale pak se profesionálně chytl příležitosti a začal fotit. 

„Hele Natko, tohle dneska jaksi nedávám. Na jednu stranu chápu tvůj cit pro detail, že si chtěla mít hezké fotky a tak sis na tom mákla, na stranu druhou asi nechci slyšet konec. No jo trochu mu tenhle projekt i závidím. Zve si domu buchty a takhle je fotí. Jestli on to nebude tak trochu hajzlík?“ Sere mě.

„Není, je v pohodě. Mám pokračovat?“

„A bude něco?“

„Jako co? Počkej si.“

„Tak pojď do mě. Možná o tom napíšu. Co říkáš?“

„Pro mě za mě. Tak poslouchej, plynule jsem přecházela z jednoho improvizovaného postoje do druhého a on to zaznamenal asi deseti cvaky. Pak ještě jednou a když už jsem začala přemýšlet co dále, tak mi řekl: “Máme hotovo a myslím, že jsem ten pravý moment zachytil, další fotky už nejsou třeba, mohlo by to začít být umělý a to není ono.“

„Fakt umělec.“

„Nech toho. Vždyť to zní dobře ne?“

Chtěl jsem říct ne, ale nechtěl jsem kazit večer. Borec měl doma Natku s bradavkami jako šutr a já mám být v klidu. Jo tohle mi rve duši. 

„Už to bude, jdeme do finále. Říkám, že se těším na výsledek, blabla a on, že to nebude hned, že musí dofotit  film a tak. A pak se mě ptá, jestli si ještě něco nedám a já říkám, že už musím, že se těším na sprchu. A on na mě, že ať si dám sprchu klidně u něj. Chápeš to?“

„Budeš mě mít za blázna, když řeknu, že chápu?“

„No hodil na mě skoro prosebný výraz. Ale já těmhle fotografům teda moc nevěřím, holka se musí mít na pozoru.  Tak říkám, že už poběžím, že díky, bylo to fajn a ať na mě nezapomene s těmi fotkami.“

„Nech mě hádat, hazí na tebe oči jako bernardýn?“

„Teda ty si najednou empatický, přesně tak a pronese jen: Nezapomenu na tebe. Jako myslel to na ty fotky, že nezapomene, ale pronesl to tak hezky dvojznačně, že jsem to musela v duchu ocenit. Umí to. Loučíme se, sebíhám schody a běžím na tramvajku. Víš proč ti to vše říkám?“

„ Zkoušíš na mě nějaký psychologický experiment?“

„Ne, ale říkala jsem si, že by se ti to mohlo líbit. Hádám, že ty se fotit někde za oknem nenecháš a tak to rád uslyšíš, jak to chodí a tak i z té druhé ženské strany.“

„A víš, že máš pravdu? Zní to jako docela intenzivní zážitek a ten není nikdy na škodu. Díky za tuhle story“ A v duchu si říkám, vážně to mělo takový vlažný konec? Bože jak já jí chci věřit, ale něco mě tam vzadu nahlodává, doslovava vyhryzává díru.. Zasrané pochyby. 

„No a za chvíli jsem byla doma, oblečení jsem pleskla na zem ještě na chodbě. To je výhoda toho, bydlet sama. Bordel, bordel, bordel. Však to znáš.“

„Znám, Ale těch nevýhod taky docela dost. Třeba jako fakt masakr nájem na Letný a nebo taky ten bordel. Dokážeš si představit, že bys to nájemný platila ve dvojku? To by bylo úplně někde jinde.“

„To má být jako nabídka ke spolubydlení?“

„To bychom se zabili ne?“ Trochu blbá odpověď, ale vrtá mi ten nápad v hlavě.

„Už se blížíme k happyendu. Lezu do sprchy a tu si dávám pořádně horkou. Připadala jsem si dneska sexy, bylo to sexy. Ani nevím jak, ale přistihnu se se sprchovou hadicí v rozkroku. Chvíli si hraju, ale po chvíli zas přestanu, není to vončo. Myslím na tebe. Oholím si nohy, broskvičku a vylézám ze sprchy a hledám mobil.“

Sedíme naproti sobě, zula si botu a pokládá mi nohu do rozkroku. Pomalu a s přítlakem mi ho masíruje. Automaticky jsem ji pohledem zajel do výstřihu. Hypnóza. Všimla si toho. Všimla si také, že mi okamžitě ztvrdl. Abych to zakecal, házím laciný rým: „Jsem ztracen v očích tvých, jsem ztracen v tvé podprsence.“ směje se a dodává:

„Ty se z těch koz jednou zblázníš.“

„Co to, kdes na to přišla?“

„Jen takový pocit, ale myslím, že to není daleko od pravdy.“ a přitlačí v masírování, přičemž palcem nohy vyvíjí největší tlak, jezdí mi po něm od špičky až po koule.

„A pak si mi napsala tu hezkou smsku?“

Nohu si obula zpět do boty a pronáší: „Přesně tak. “

Nakonec bych měl tomu Simonovi snad i poděkovat. Na chvíli mě i napadá, že bych mu vážně napsal a vyvolal v něm závist.  Ale zdá se mi to zbytečně teatrální a dost patetické. Kecáme, pijeme, objednáváme si v průběhu večera několik sklenic. Začínáme být hlasitější, zahrádka zajímavější a svět krásnější.

Když pak najednou pronáší: 

„Jdem k tobě?

Souhlasně kývnu, po chvilce platím a odcházíme z vinárny. Na obloze zpod mraků sem tam probleskuje střep měsíce, po odpoledním horku ani stopy. Po pár minutách již lezem na chodbu mého secesního útočiště, vycházíme schody a otvírám své dva plus káká. Natál, chce právě něco říct, ústa jí ale uzavřu polibkem.

„Zlato, teď už není prostor na slova.“ povídám ještě ve dveřích a znova ji políbím. Dveře zakopávám nohou, levou rukou se jí prohrabávám ve vlasech a pravou mačkám vysoce šukatelný zadeček. Přesouváme se do ložnice, stále se líbáme a pomalu z nás mizí jeden kousek oblečení za druhým. Během chvíle sundávám také podprsenku, která odkryje dvě krásná ňadra se ztvrdlými bradavkami. 

Tak takhle vypadá poprsí Himalájí. Jeden ze zázraků světa. Pomyslím si, jo je to moje múza.

Sundáváme si poslední kousky oblečení a stojíme naproti sobě, nazí, bláznivý a chtiví. Cítím své zrychlené srdce, jakoby chtělo vyskočit z hrudi. Marně, ještě chvíli ho potřebuji. Bere mi můj tvrdý penis do ruky a nelítostně ho stiskne, začíná mi ho pomalu honit. Oplácím jí to polibkem na bradavku, zlehka přejíždím jazykem po jejím dvorci, chytám ztvrdlý vrcholek bradavky mezi zuby a zlehka zkousnu. Okamžitě ze sebe vyrazí slastný povzdech. Natál, to měla ráda vždycky tvrději.

Přesouváme se do postele, ležíme naproti sobě na boku. Ruce mi slídí po celým jejím těle, oplácí mi to stejnou kartou. Nehty ji přejedu zlehka po zádech a představuji si, jaké stopy to asi mohlo zanechat. Ruku přesouvám do jejího klína, v kterém si pohrávám se stydkými pysky. Celá kunda se jí chvěje, po prstech se mi už rozlývá její vlhkost. Strkám jeden, dva prsty do kundičky a palcem kroužím po poštěváčku.

„Chci tě.“ vyrazí se sebe. Nenechávám se dvakrát přemlouvat. Položím ji na záda, chytá mi penis a zavádí ho sama do své štěrbinky, jezera rozkoše, oceánu mé touhy. Okamžitě na mě skrz mého ptáka zaútočí její těsná pochvička – přirážím.

„Natál, ty ji máš jak nějaká patnáctka, úplný odšťavňovač ptáků, jen to z něho všechno vymačkat.“

Usměje se a dodává:

„Jóóóóóó, šukej, pojď“.

Přirážím prudčeji, tvrději, źároveň se snažím dorážet na poštěváček, cítím, jak jí z toho v kundičce po každý škubne. Vlepím jí polibek, hrajeme si v něm s jazyky. Nejdříve s citem, ten však vášeň za chvíli zašlápne a dá prostor divokosti v celé své nádheře.

Mačká mi zadek, vzápětí mi zaráží nehty hluboko do stehen. Tohle je její znamení, které si pak pár dní po každém našem šuku nosím, cejch toho, koho Natálka šuká.

Naty si položí prsty na poštěváček a začne si ho v kruzích masírovat. 

Omamně onanuje. 

Zrychluji tempo, ze sténání cítím, že za chvíli bude. Snažím se náš orgasmus sehrát a tak šukám o sto šest. Po pár okamžicích hlasitě vyjekne „Áááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááíííí.“

Křičí a svíjí se v křečích nádherného orgasmu, který hned zaútočí i na mě. Pochva se jí tak sevřela a pulzuje, že to vymačkává z mého ptáka poslední známky vzdoru. Vytahuji ho na ni, ihned rozpozná situaci, vezme si ho do ruky a nasměřuje na svá prsa. Ještě v záchvěvu svého vyvrcholení mi ho parádně honí. Po pár sekundách podléhám orgasmu i já a stříkám jí svou nálož na prsa. Natál s úsměvem Mony Lisy, vymačkává poslední kapky, vysílením padám vedle ní.

Pokojem se ozývá náš společný povzdech spokojenosti, chvíle, kdy se zapomíná na zbytek světa a žije se jen okamžikem.

Žádný smutek.

Žádný hřích.

Žádná slova.

Žádná omezení.

Žádná rozhodnutí.

Žádná práce.

Žádný mozek.

Žádný svět.

A za okny noc leží na ulicích a ovzduším se line vůně přicházejícího deště.