7. kapitola - Fajn den / část druhá

Z hlubin mého těla se ozývá dobře známé mručení, klepání na nebeskou bránu a jdu tak na hajzl otevřít každodenní posvátné návštěvě. Podle mého sraní by se daly řídit hodinky. Atomové hodiny hadra a ne když kohout zakokrhá, ale když se jde Alan vysrat. Usedám, odemykám mobil a zapínám Instagram. Přistálo mi na několik desítek lajků k mé včerejší fotce s Heinekenem a popiskem: 

„Chtěl jsem si zajít do fitka a pak otevřít Francisa Scotta eF a pochytit nějaké gentlemanské způsoby. Otevřel jsem ale Heinekena, uvařil si chilli con carne a pouštím Rockyho.“

Holky lajkují jak o život a pak se v nich má člověk vyznat. Na jednu stranu chtějí pověsit kabát, podržet židli a pak přepnou na stranu druhou a chtějí v posteli naplácat a být nazývány děvkou. V každém z nás je trochu té děvky nebo hajzla a někdo to dává najevo více a někdo zas méně. Ale je to v každém, protože jsme lidé – nejhrůznější živočišný druh co na Zemi žil a žije a bude žít.

Zrovna ten Instagram dokáže v ženský šikovně odemknout tu latentní bitch stránku. Tak co to bude dnes? Instagram mi nabízí automaticky hashtagy typu: #japanesegirl, #arabiangirl, #italygirl nebo mrknem, jak se mají na východě #russiangirl? Zůstávám vlastencem, cítím se přitom jako plnohodnotný člen národního obrození a zadávám #czechgirl. Třeba tu potkám konečně nějakou sousedku. 

„Plesk“ zvuk, jako kdyby pode mnou proskočil miniaturní plejtvák a gejzírem mi sejme kousek prdele. 

A Češky už takhle z rána postují své snídaně, inspirují nebo taky občas nasírají ostatní, tím jak žijí zdravě. Všude samé mysli kašičky z vloček a semínka pocákané nízkotučnými jogurty. Nezapomínají také na svou bitch stránku a už tu máme ranní fotky ze sprchy, jógy, prdele v zrcadle a selfie, kterých jsou samozřejmě středobodem kozy. Hlavně nenápadně nápadně. A co sekundu další, nové a nové fotky. Doba je pošahaná a já se nechávám unášet na její vlně šílenství. Jestli znamená šílenství spoustu koz, zadků, nahých ženských válejících se v posteli, na zemi, na lince, na stole a zkrátka všude, kde to gravitace dovolí, tak se stávám zcela dobrovolně šílencem. Co vám budu říkat, docela mě to sere, že se nechávám lehce zlákat na takových laciných fotkách. Ale do prdele, ta lacinost je prostě na tom dost sexy, nemůžu si pomoct. 

A je tu zpět. Pták mě zdraví v plné polní a já přemýšlím, zda mu dopřát hezké ráno či si ještě počká. S vyhoněním teď, bych pak déle vydržel se Natálkou. Seru na to, nechám si to na ni. Však na ní se to bude taky lépe vyjímat. 

Po plnohodnotně stráveném čase na míse se zvedám, utírám a děsím. Vnitřek záchodu je zabarvený do červené a fialové. Jako kdyby malíř vymačkal červenou a bílou temperku a míchal a míchal, ale míchal opatrně, protože se nemohl rozhodnout, zda skutečně tu fialovou chce. Jako scéna z Moby Dicka. Plejtváci, voda se barví do odstínů rudé a mám i ten poetický východ slunce. Že by mě konečně dostali ty proslavené hemeroidy? Že bych si včera někde natrhl prdel? Přemýšlím, co jsem včera dělal. To máme fazole, pár lahváčů a Balboa. 

„Hmmmm“ vydávám ze sebe a čumím do mísy a vzpomínám si na můj před půlroční chcanec. To jsem si tehdá dával na náplavce řepový koktejl a pak mě to Toi toika překvapila podobně, jako dneska můj záchod. Včerejší večer jsem totiž završil půlnoční řepovou polévkou. Někde jsem četl, že je řepa dost zdravá. Ale také, že pomáhá předcházet rakovině a desítkám dalším věcem, ale už nikde vám nenapíšou, že na záchodě pak tvoříte barevné kreace. 

No nic, všechny nemoci pouštím obratem z hlavy. Ještě nějaký čas tady pobudu. Mířím si to k lednici a ranní pachuť způsobenou včerejšími pivy, teď zapíjím štamprlí domácí slivovice. Celým hrdlem se rozlívá příjemně zesilované pálení, které mí dává echo, že jsem stále tu, že stále žiji. Házím do sebe tabletku celaskonu, která spolu se slivovicí vytváří parádní směsici chutí. Tohle by se mělo servírovat po barech. Pilulka se mi rozpouští na jazyku jako, jako celaskon na jazyku. Není třeba dál vytvářet květnaté metafory. Mé tělo je bohatší o dávku Ascorbica Acida. Jsem přeci zodpovědný člověk, co myslí na sebe a své okolí.

Kecám, nejsem.