6. kapitola - Fajn den / první část

Vstal jsem levou a šlápl si na pravou. Podívám se před sebe do zrcadla. Vypadám nečekaně jak dement. Opouštím sešlápnutou pravou a protahuju se před oknem. Venku se začíná rozjasňovat, po ulicích chodí oranžový cápci z pražské úklidové. Dělají, že dělají a sem tam pochválí nějaké to psí hovno: 

„Hele úplný Olbram Zoubek“ a jdou dál. Koukám na to s údivem, kde se to v nich vzalo? Ale třeba jsem jen blbě slyšel. 

Dny, týdny letí jako blázen, hodiny tečou odpadem a přitom se nic zásadního neděje. Žiju od výplaty k výplatě, kvartální prezentace jako by byly, co měsíc a všechno se točí jen okolo peněz. Peníze, bez nich si člověk doslova ani neutře prdel. Poslední dobou taky dost často přemýšlím, jestli si svůj život zasloužím. Jestli bych jako neměl dělat něco, čím bych si ho opravdu zasloužil, pomohl světu, lidem, prostě něco, ale já jen tak proplouvám. Tolik lidí, rodičů, dětí denně umírá nebo se blíží ke smrti a dali by cokoliv za mé místo, ale já tu jen tak stojím s kocovinou jako kráva, snažím se vydělat dost peněz abych je mohl utratit za dost píčovin a připadám si jako zloděj životů.

Na protější střeše se třpytí tenká vrstva sněhu. Ptáci dělají ptákoviny a taky zpívaj a já mám takový silně divný pocit, takový jako když potkáte v hospodě na hajzlíku Michala Davida. To si pak rychle ptáka schováte, riskujete ucvrknutí, protože jste ho pořádně nevyklepali a mizíte. Po chvíli vám dochází, že je to v prdeli. Nevyklepanej mezitím prosakuje skrz kalhoty a vy víte, že si budete muset pocákat vodou kalhoty, v horším případě převrhnout pivo. Kamufláž predátora hadra, chameleón vypadá jako mlok a myšlenky tryskaj jako gejzír, jako ze stříkací pistolky, ale ne takové té maličké plebejsky základní, ale takové té s tím velkým zásobníkem na vodu, kterou jste tiše jako děti záviděli jiným dětem  a doufali jste, že se jim to aspoň v dospělosti spočítá. Že vy i když vaši rodiče neměli na pořádnou vodní pistoli jste ředitelem něčeho velkého, peníze vytváříte a nepracujete pro ně a oni uklízejí na ulicích a kecaj o Zoubkovi. Každopádně nepobíráte toho Davida, jednak proto, že žijete celý život s tím, že si myslíte, že močí v sedě, ale taky proto, že co jakože dělá na záchodě vaší oblíbené hospody? 

Suma sumárum prostě pocit, že je něco špatně. Okna protějšího baráku blikají jako pominutý, když v tom přede mnou vidím totálně holou prdel. Tvary přívětivé, žádná kost a kůže. Ne, tohle je prdélka, kterou je za co chytit. Asi půl minuty je v jedné pozici, občas se zavrtí, jako by na mě mrkala. Představuji si majitelku, nikdy jsem ji vlastně neviděl, nikdy jsem vlastně moc nezkoumal protější okna. Chybka. Ony to jsou okna, kterýma lze vidět skoro až do krku. Ono se u nás na Letné moc nenosí žaluzie a další moderní vymoženosti. Tady máme všichni secesní stropy několik metrů vysoké, dřevěná okna, co nám i zavřená táhnou krásný čerstvý vzduch a taky zvuky města.  Prdel na mě mrká a mě se zvedá pyžamo. Prosím bože, ať vypadá zepředu aspoň jako Katy Perry. Bůh ale není, raději přibiji své choutky na krucifix.

Žena se pomalu otáčí, já zadržuji dech, penis mi rýsuje trojúhelník a koule počítají á na druhou plus bé na druhou rovná se cé na druhou.  A už je otočená, v houštině rozkroku se ale houpe jakési cosi. Bim bamb bim bamb. Pták odbíjí sedmou hodinu ranní. Zato můj pták rezignuje a schoval se kdesi do hloubi těla. Doufám, že ho ještě někdy uvidím, bylo nám spolu tak dobře. Úplně vidím, jak stopuje u silnice s cedulkou kosočtverce a frrrrrrrrrrr pryč z teplých krajů.

„Do prdele, šlápnu si na pravou, pomyslím ráno na Michala Davida a ještě tu obdivuji chlapskou prdel.“ říkám si do prázdného pokoje a věta se zvedne lehkou ozvěnou. 

„Musím si dovybavit ložnici.“ pomyslím si,