2 . kapitola - Letenský pták / první část

Můžete mě potkat na Letné. Stoprocentní naplavenina, v rodném městě mi přitom nikdo neřekne jinak než Pražáku. Průměrná výška, průměrná šířka, průměrné IQ i průměrná délka péra. Postavou sic ne žádný Discobolos, ale mé sportovní mládí, to jde na těle stále rozeznat. Na ksichtě měsíční porost a v hlavě bordel jak před hlavákem. 

Fakt je, že žiju jak na houpačce. Dokážu si užívat darů velkoměsta, stejně jako se jimi i ničit. Abych mohl jednou za čas vypadnou do lesů a tam si zas užívat přírody se vším, co nám dává. Hodiny nebo dny, je to jedno. Puchýře pak beru jako požehnání, znamení, zapomínáme být lidmi a stávají se z nás pěkní chcípáčči. Vytrháváme se z kontextu koloběhu světa a pěkně surrealisticky se pasujeme do rolí, které nám nepatří. Nedávno jsem při jednom takovém bloudění potkal páreček a oni se vám popálili o kopřivy. No vřeštěli jak dva paviáni, hlavně teda chlapík. Tak jsem se na protest prošel skrz tu houštinu. No bolelo to jak sviň, ale bylo to zároveň taky boží. Ti dva koukali jak blázni a křičeli na mě, že blázen jsem já. Možná to bylo dětinské, debilní, možná děsivé. Ale já jen beru život se vším, co mi nabízí. Bolest, strach, štěstí i naděje. Ježiš buďme rádi, že cítíme, že jsme naživu. Pak jsem se ale dočetl, že jsem dokonce udělal i něco pro své zdraví, prý už staří římani se pálili kopřivami nebo co. Nejsem ale fakt žádný skautík ani dobrodruh. Oheň si jinak než zapalovačem nerozdělám. Těším se do přírody, ale když se jí nalokám fakt dosyta, tak se nemůžu dočkat toho našeho šíleného města. Ta rozmanitost, kterou nám svět nabízí, tak to je opravdu něco, co je třeba popadnout za vlasy a užít.

Život mi ukázal, že svůj akademický titul mám jen pro parádu a dost možná ani to ne. Když se o něm někomu zmíním, tak jen nahodí udivenou grimasu s dovětkem typu:

„Co, ty?“

Jediné, co mi ho připomíná je štítek na schránce. Ano, opravdu jsem si ho tam dal. Ani nevím proč, bylo to spontánní, trochu debilní, tak samozřejmé až se cítím trapně, kdykoliv ho vidím. Jako by mi připomínal, co nejsem i když jím jsem.

Jako každé ráno čekám na ranní spoj směr Malostránská. Dvanáctka právě přijíždí. Nasedám a rozhlížím se. Více než polovina posádky čumí do chytrých telefonů, vybavuje se mi scénka z filmu „Her“. Jó lidstvo, normální život má už za sebou, bude to jen horší a taky zvrácenější. Sem tam se někdo dívá před sebe do prázdna, sem tam nějaký ten údajně nestranický deník, z kterého je patrné politické zaměření hned z titulní stránky, pár bulvárů a jeden Pejsek a kočička. Sedám, vytahuji Serhija Žadana a dávám se do čtení. Na Malostranské nepřítomně vylezu, mrknu po přijíždějící dvacet dvojce, nasednu, mrknu po trojkách mé spolucestující. Neustále ji očumuju výstřih, je to hypnotické, takhle se nedá nic přečíst. Snažím se ji chvíli nevnímat jen jako sexuální objekt a dozvědět se z jejího výrazu, vzhledu, taky něco o její duši.  Vidím ale, že celkem dost hltá „Padesát odstínu šedi“. O tom, že film je holywoodská kravina na entou, tak o tom žádná, knížku jsem jednou z hecu zkusil, ale nedalo se to. Možná v tom bylo trochu závisti? Autor to dokázal i s takovou plytkostí a já ne. Nejednou jsem dumal nad tím, kdo takové šílenosti čte. Vždycky jsem si představoval, že to jsou hlavně znuděné maminy, které hledají nějaké to nové vzrůšo. Část to doma pak vyzkouší, nechají se svázat, naplácet, třeba i pochcat a ojet a přijdou na to, že to vlastně třeba i dost bolí a není to vůbec takový vzrůšo jako v té knížce. Druhá část nesebere nikdy odvahu a bude jen snít a tečka. Kdo ví, ale jak to je. Kdo ví v které skupině je lepší být.  Syrová realita versus pohodové snění. 

„Slečno, tohle zahoďte, obsah je stejně plytký jako ten obal a jen škoda stromů. Pokud si chcete počíst o šukání, zkuste třeba Dianu di Prima.“ říkám.

„Cože?“ ona.

Nechávám ji s otázkou na rtech a vystupuji. Jo jsem to ale hrdina, takhle jí to vpálit do obličeje a prchnout. 

V práci hic jako prase a nuda jako kráva. Zní to jako Farma zvířat, většina tu jsme vážně zvířata, ale Orwella v tom nehledejte. 

Největší pozdvižení dne bylo, když kolega Martin přinesl sváču v sáčku pro psy. Znáte to, takový ten sáček, co je k nalezení po ulicích a sbírají se do toho všelijaký hovna, všelijakých psů a kdo ví koho ještě. Jen tenhle byl igelitový, ale měl stejně výstižné nápisy. To se to pak v kanclu rozdělilo na dva tábory, přičemž první zastupoval názor, že je to hovadství, že se ty sáčky vyrábějí z jiného matroše, než obyčejné konzumní a že do rána chytne kdoví co. Druhý tábor razil mnohem jednodušší myšlenku.

„Sáček je sáček.“ povídá Eva.

A mě nezbývá než souhlasit. Zní to celé dost dementě? Ale i takhle se dospělí lidi normálně baví, i tohle řeší a mě to přijde dost parádní. Cucám podobné zážitky jak lízatko s píšťalkou a ještě se u toho dementně křením. 

A takhle si to zkrátka pracujeme Na Pernštýně. To jsme to ale dopracovali.

Po šichtě si hlavu provětrávám cestou po Příkopech směr Paládko. Hezký holky lížou nanuky, bezdomovci se klanějí nebi, děcka postavaj v hloučku a něco urputně řeší, srkaj u toho z brček a hází do sebe hranolky a hambáče. Míjím taky živé sochy, z kterých pot letního žáru pomalu smývá make-up a dětem iluze. Dále spousty turistů, kteří jsou natolik blázniví, že si jako svou letní dovču vybrali právě Prahu a že je jich jako mravenců. Tady mravenec z Francie, tam z USA a spousta asijských mravenců s foťáky. Z které konkrétní části jsem se zatím nenaučil rozpoznat. Prý to jde rozpoznat dle očí, barvy kůže a roušek. Jeden z nich zakopl o pěkný kopec smůly a natáhl se na zem s úžasným umem a to tak, že tablet drží před sebou ve vzduchu a raději místo něj obětoval svou bradu, kterou pomalu pokrývají kapky krve. Polámal se mraveneček, ví to celá obora. Za pár minut jsem si to prošlapal na Náměstí republiky a hurá osmičkou směr Letenský kopeček.

Doma dočítám poslední stránky knihy, čtu poctivě i poděkování, doslov překladatele a zavírám knihu. Mmmm, tohle mě vážně bavilo, tohle se musí oslavit. Koukám na knihovnu, co dalšího si otevřu, je tam pěkná kupička knih. Když já si vždycky najdu čas si nějakou pořídit, věčný sběratel,  ale na čtení je času méně a méně.

Za chvíli už beru schody dolů po dvou a mířím si to do hospy, s myšlenkou, že v ní snad narazím na nějakýho známýho a když ne, tak taky dobře. V obou případech happyend. 

„Jednoho Kláštera pane vedoucí.“

„Tady ho máš Alane, užívej.“ a přihraje mi ho po barové desce jako z filmu. Několika velkými loky zaháním pocit žízně, když v tom mi zahraje má sms mikro kousek ze skladby Sympathy for Devil od Stounů.

Od: Natál

Čas: 17:58

Obsah: Dame vino a prcacku?

Jasný, stručný, bez keců okolo, celá ona, a to mě na ní baví. Ježiš to je hustá holka.

Odepisuji: „Jsem v Klastere a piju svecenou vodu. Sejdeme se za deset min u Poctu a jo, to vis, ze si posukame.“

Nestručný a s kecy okolo, celý já, a to ji na mě baví. Snad.

Po chvilce dopíjím pivko.

„Dnes jen na jedno, co se děje? Že ty si šlápl zas do hovna? Ne že mi s tím zas zasereš celý patník.“ povídá výčepní Honza.

„Ále hovno, život volá, respektive napsal sms.“ odpovídám.

Honza, tak to je férový chlapík. Zažil si hodně a mimo jiné taky nejlepší hudební léta Plasticů, i když už v ne tak slavné době. Takový ten fanoušek, co chodil na jejich zakázané koncerty, v jednom kuse honila a mlátila VéBé. Hlava nehlava, noha nenoha, dostával zkrátka čočku jak se na minulý režim patří. Patřil mezi bandičku mániček, co se scházela v minulém století na schodech před Národním muzeem. Říkali si schodaři. Fakt vostrý a hrdí týpci, co se jen tak z něčeho neposrali. Hodně mi o tom navyprávěl, jaký byl tehdá ještě Knížák frajer a jak chlastali s Magorem. Seznámil mě s poezií dalšího schodaře Milana Kocha a rozšířil obzory okolo české undergroundové scény. Teď vlastní příjemnou knajpičku, která zvesela ignoruje trendy restauračních zařízení, jede si to svoje ve svém časoprostoru. Čekám jen, kdy dostane ochrannou známku z Unesca, protože tohle je vážně český unikát, světová památka a dost ohrožený druh. 

„Á tak to je jiná, však se tu s ní někdy zas ukaž“ odpovídá

 „Že zdravím, měj se“.

Platím.

„Čao Jendo!“