23 . kapitola - Překvápko u vegetariánů

To jsem si zas zafilozofoval až jsem na ni na chvíli zapomněl.

Přichází mi ale smska:

„Ahoj, co říkáš na zítřejší oběd ve Vegtrálu?“ a tak píšu:

„Čau, jasně, ve 12:00?“

„Ok, budu se těšit :* “

„Taky :) “

Cítím se trochu blbě, že mě předběhla, ale co už. Dneska teda zevl a zítra si z práce odskočím na oběd. Přemýšlím, jak si to celé zakamufluju. Jen ať si nevšimnou, že tam delší dobu nejsem.  Vysvětlovaček mám už plné zuby a toho lhaní, tak toho asi taky. Copak jim můžu říct, že bych si rád konečně zašukal? Ale jediné, co mě prcá je život. 

Psala Vegtrál? Víte co, Fraktál je docela ikona Letné. Mají tam dobrý maso, burgery, hezké číšnice a pivo. Jen trochu,  teda spíše dost  tam chybí světlo. Celé je to totiž v suterénu, ale má to atmo a  vždycky tam rád zapadnu. Vegtrál je jeho vegetariánská ezo sestřička, která je hned za rohem. No spojuje je jen trochu to jméno, možná majitelé? Jinak je to černá a bílá, maso a s´ója, život a přežívání. Je tam světlo, maj tam sice taky pivo, ale žitný, maj tam i ty hambáče, ale totálně bez masa. Celý je to zavádějící, takový ty obraty jak zeleninový chorizo, steak z tofu, no ty bláho. Je to taková etno restaurace se vším, co vás k tomu napadá. No zajímavá to volba. 

Seru na to, je pondělí a vybírám si sick day. Dneska mám teda šílenou angínu, nic nápaditějšího mě nenapadlo. Užívám si prodloužený víkend, dělám si míchaná vajíčka a pouštím desku. Víte jak na úžasná míchaná vajíčka? Celá ta alchymie je v rychlosti a másle. Stačí jen pár chvilek na másle, párkrát to zkraje přehnout do středu pánve a když už si myslíte, že to za chvíli bude, tak žádné za chvíli, ale hned to dejte bokem, ono to už dojede. Nakonec přidáte ještě kousek másla, který se už jen vsákne a voála vajíčka, kterých bych se mohl užrat jsou na světě. 

Nějak nevím, co do toho oběda dělat. Vezmu si teda laptop a jdu do Vegtrálu napsat aspoň pár stránek, dvě, tři, hlavně něco, nějak se to ve mě už kupí, musí to ven, div to ze mě neustříkává. Tohle vegetariánský doupě mám od baráku asi deset minut pěšky. Nikdy jsem tam nebyl, zatím nebyl důvod.

Došel jsem do Vegtrálu, ten jiný životní styl tady jde cítit ze všech koutů, z každého detailu, i z toho nejposlednějšího šroubku. Koukám do nápojového lístku, na chvíli se začtu do kávy, ale ty jsem měl vlastně už dvě. Tady se nic překvapivého nekoná, objednávám si pivo a kopu ho do sebe skoro na ex.  Zapínám laptop, otevírám rukopis a chvíli koukám na prázdný řádky jako dement. Pak mi to pivo, ale najede a jde to docela samo. Nevím kolik toho pak promažu, ale teď se řádky plní ostošest. 

Rozhlížím se kolem sebe a musím přiznat, že to tu má docela atmo. Objednávám si další pivko, za chvíli mi ho nesou, tohle piju teda už pomaleji, každý lok doslova vychutnám jako by to byl nějaký výběr z pšenice. Pšeničný pivo a je výborný, asi nějak měknu. Protahuju si ruce nad hlavou a něco mi zůstává v dlani. Je to zralá malina a až teď si všímám, že stěny tady maj porostlé malinovníkem. Tohle se mi tedy uprostřed Letné ještě nestalo. Fakt zajímavý místo. S chutí ji dávám do pusy a světe div se, je výborná.  

Toho si už ale všimla Sofka, která zrovna přichází a pronáší:

„Ahoj, ty se tady máš jak v ráji koukám.“

„A víš, že jo? Koukám tady na to jako blázen.“

Dávám jí do pusy další malinu, hned se ji rozzáří oči a políbíme se. Čekal jsem takový krátký ahoj, ahoj polibek, ale nějak jsme se v něm zasekli a líbáme se už dobrou půl minutu.. Pivo maliny a Sofi, jo tohle je parádní kombinace. Otevřeme oči, na chvíli nenalézáme slova, sedá si, usmívá se a povídá:

„No mňam.“

„Lépe bych to neřekl. Jak se dneska máš? Děláš někde tady za rohem?“

„Áááále, já mám celý týden home office, tak mám trochu volněji. Vegtrál mám ráda a řekla jsem si, že ho třeba ještě neznáš.“

„Tak to ses trefila, jen asi budu potřebovat poradit s obědem. Trochu v něm plavu ti povím. Baba Ghanoush, Chimichang a Pilaf s vegan klobásou? Fakt si nechám rád poradit.“

„Víš teda co? Dáme si od každého a podělíme se, všechno to bude beztak zážitek.“

„Noooo tak jo, pojďme do toho.“

Usměje se na mě a jsme zase v sobě. Tančíme spolu chvíli jen skrze rty, ale na ty je tu příliš moc chtíče. Iniciativy se chopí jazyky a to je hned tango par excellence. Dotančíme a na chvíli se mi zamotá hlava. Vidím na ni, že ji to taky podobně sejmulo. Zase na sebe jen chvíli koukáme, nemluvíme a ty otazníky, co nám lítají kolem hlavy, tak těch by se člověk nedopočítal. Jedno je jasný, je v tom neskutečná chemie. 

Zrovna nám nesou náš vegetariánský oběd. Vypadá to dost fresh a je mi to blbý přiznávat, to budou ty pověstné předsudky, ale chutná to dost dobře. Doprdele, chutná to lépe než maso nebo lépe než jakékoliv jídlo z poslední doby. Všude samé klíčky, semínka, mikrozelenina, kešu majonéza a ta parádní dochucenost. V minulosti jsem už něco podobného zkoušel, ale chutnalo to jak podrážka. Tohle je ale žraso. Celkem upřímně jí to vše říkám a jde na ní vidět, že ji to potěšilo. 

„Tak to jsem ráda, že jsem se trefila. Byl to risk, ale oni to tu vážně umí, chodím semka ráda.“

„Tak tady můžeme občas spolu zaskočit.. Vždyť to mám doslova za rohem.“ 

„Jasně, ráda, znám takových fajn míst více, i s masem.“ směje se.

„Jo tak ty nejseš stoprocentní vegetariánka? Jsem se trochu lek.“

„No to nejsem, sem tam si maso dám, nemám s tím žádný problém. Spíše mě už moc nebaví, nutně ho nevyhledávám a když k tomu přičtu ty ekologické dopady, tak ho vlastně z většiny ve svém jídle ani nemám. Není v tom žádný plán, spíše se to tak nějak postupně vybrbilo a takhle mi to chutná o dost více.“

Chvíli se o tom zakecáme, od cvrčků coby naše budoucnost jídelníčku, přes přelidnění po to šílené zpracování masa. Baví mě ten její neskrývaný úžas nad tím, že o tomto vlastně dost vím a i když to neřekne, je mi jasný, že by to do mě neřekla. 

Pak mě ale překvapí a pronese:

„Nezajdeme ke mě na kafe?“

Nějak mě to odzbrojilo a chvíli mi trvá se vymáčknout. To víte, že jsem si během oběda několikrát vybavil ten večer na náplavce, ale nepadlo o tom ani slovo. A teď nevím, co čekat. Opravdové kafe nebo opravdový sex? Kdo ví, jdeme to zjistit, ale jsem nervózní jako prase. 

Platím rovnou na baru, ať neztrácíme ani minutu. Bydlí nebezpečně blízko, hned dole za Strossem a tak jdeme pěšky. Pomalu, ale jistě zdoláváme metry a metry toho napětí. Zajímalo by mě, jestli to na mě poznala, aspoň já se cítím, divně,  nějak jinak. 

Cestou se mě ptá jaké kafe mám rád. Obratem odpovídám, že černé, bez mlíka, bez cukru a že mám občas problém si v kavárně objednat a rozpovídávám se, že tady na Letné jsou všechny kafe kyselé jako prdel a to moje cílovka teda není. 

„Už jsem si na to udělal takovou frázi. Stačí, když řeknu Americano, takový trochu bázenek a většinou to poberou. Ale někdy mi stejně přinesou espreso, to mě nasere, ale stejně to vypiju a hned si objednám další. Někdy lungo, to je tomu trochu blíže, ale já chci jen hrnek plný silné kávy. Nejjednodušší to je na vlakáčích. Tam člověk dostane hrnek s logrem na spodku za dvacku. To je taková nesmrtelná klasika a taky mi jede.“

„Znáš Kávu a cigarety od Jima Jarmusch? Úplně tě tam vidím, jak si konvičkou doléjváš další a další kafe.“

“No jasně, to je ono, párkrát jsem to viděl, ale to bude už tak deset let. Třeba bychom mohli někdy dát.“ a dochází mi, že si vlastně domlouvám další rande, nejdříve příslib vege obědů a teď tohle.“

„Klíďo.“ usmívá se a pokračuje o tom, jak to jakou člověk pije kávu o člověku mnohé prozradí. 

„Tu tvoji kávu pijou dvě skupiny chlapů. První jsou chlapáci, kteří se místy i přetvařují, přemáhají a vidí v tom takovou testosteronovou bombu. Přeci by se nesnížili na to, aby si do kávičky přidali mlíčko nebo cukr. No a té druhé skupině to zkrátka chutná, pro mě trochu záhada, ale jako j´´o, má to něco do sebe a určitě je to více sexy než napěněné latéčko s vylitým srdíčkem. “

Malinko se mě to dotklo, přišlo mi to pichlavý a kdo ví, jak to myslela, ale oponuji:

„Vidíš to, já se takhle kávu naučil pít na vejšce. Pár let jsem bydlel s týpkem jehož rodiče byli doktoři. Doma tak měli desítky, možná stovky kilo kávy a spousty dalších pozorností od jejich pacientů. On teda pil tu kávu od mala a dával mi sálodlouhé přednášky o všem s ní spojené. Fakt měl načteno, ale jeho hlavní myšlenka byla o tom, že třeba někde tam v Etiopii makaj na tom, ať má tak káva takovou barvu, přesně takovou vůni a chuť a strašně si na tom zakládaj a makaj na tom. No a pak přijde takový Evropan, pleskne si do kávy smetánku, ve Vegtrálu rostlinné mlíko, lžičky cukru a všechno to chutná na jedno brdo. Nějak se do mě tahle filozofie zahryzla a už mě nepustila. Je to taková má pocta sběračům, farmářům a všem těm lidem, co na tom makaj. Aspoˇň tohle pro ně udělám. Ale to víš, že jsem vypil litry a litry hnusné černé kávy, ale ono to chce vydržet, zkoušet a věřím, že každý si najde tu svou.“

Souhlasně mručí, pokyvuje hlavou, jde vidět jak ji to v ní šrotuje a dodává:

„A pak ti někdo řekne, že mu káva nechutná, ale to jen nenašel tu svou viď?“

„Přesně tak.“

 Posledních pár kroků a jsme pod letenským kopcem. Skoro jako bychom ho seběhli, tak rychle mi to přijde. Míjíme nostalgický obchůdek s gramofonovými deskami, nukleární hamburgery a jdeme úzkou pro mě neznámou uličkou, když v tom se zastavuje a odemyká těžké vchodové dveře.