4. kapitola - Krevety nejsou děti od humrů / První část

Nemyslete si, že krevety jsou děti od humrů. To teda nejsou. S Natál jsem se neviděl nějaký ten den, možná týden nebo dva a tak jsem přemýšlel, na co ji tentokrát nalákat ven. Chvíli jsem si brouzdal slevovými portály a za chvíli našel to vončo, to pravý krevetový. Natál, jako správná potvora tíhne ráda k jiným potvorám a to pak zejména k těm mořským. Voucher mi nabízel půl kila krevet a to hned na několik způsobů se sladkou tečkou o nějakém francouzském názvu. Je jedno, co to bylo, francouzština zní vždycky dobře, a i kdyby to pojmenovali Crème glacée de merde, tak to bude znít k sežrání. 

Voucher koupený, ušetřil jsem krásných stodvacetpět korun, rezervačka hozená na půl sedmou a sraz domluven na šestou na Jiřáku. Zbývají mi dvě hodiny, které vyplňuji Waltem Whitmanem. Otevírám si k němu červené víno, v TV zapínám youtube se simulací krbu a cítím se strašně aristokraticky. V televizi praská, obsah láhve se rychle vyprazdňuje a stejně rychle taky utíká čas a já tak během chvíle musím letět na smluvené místo. Pět minut tramvají, dvě minuty pěšky do metra, patnáct minut metrem, tři minuty pěšky na smluvené místo a čekám, čekám.

Měla tu být už před deseti minutami a ona nikde. Po dalších pěti minutách jí volám, kde že jako je?

„Ahoj Alane, kde jsi?“ povídá.

„Čau, já jsem přeci tady.  Tady, kde jsme se domluvili. Na rohu u přechodu.“ povídám malinko dotčeně.

„A to já jsem taky tady.“ na to ona.

Rozhlížím se všemi směry a připadám si jako v jiné realitě. Jako kdybychom se minuli v prostoru i čase.

„Kde přesně jsi? Já mám na dohled Vinohradský parlament.“ říká.

„Počkej, ty jsi na Míráku? Já tě čekám na Jiřáku, tady máme scuka. Nebo ne?“

„To tedy ne, psal si mi, že v šest na Miráku.“ říká už v celku nasraně, ale má to kousek. Nasedá tedy na metro a přes jednu zastávku je za chvíli u mě. 

Mezitím kontroluji messenger a fakt že jo, smotal jsem to já.

 Natál, poznávám už z dálky. Tentokrát má na sobě leopardí sukni a černé tílko. Svou výrazností ale sukni přebíjí rtěnka, ta je v barvě takového toho totálně zralého lilku. Prvotní zmatky jsou ta tam, vítá mě polibkem na tvář a já si hned představuji ten bordel, co mi stopy rtěnky musely zanechat. Všímá si mých obav  a obratem mi sděluje, jak takhle rtěnka funguje, že byla ultra drahá a vlastně, že je tím i dost kvalitní a nezanechává tak žádné obtisky. Napadají mě situace, v kterých by to šlo otestovat všemi směry. Jen tak pro sichr, jestli to nemá nějakou mezírku. Napadá mě jedna konkrétní situace, která obnáší spoustu mlaskání, sání a kreativity. Ale noc je ještě dlouhá. Na testování nesmývatelnosti rtěnky si musím ještě počkat.  Nastavuji jí rámě a jdeme si to skrz malebné vinohradské uličky. Natál nemá stále tucha, co ji čeká. Řekl jsem jí, jen ať je pořádně hladová, že si dáme něco dobrého.

Po pár minutách jsme na místě. Otvírám dveře a prostory restaurace mi nastavují své vnady. Jedná se o opravdu stylovou záležitost. Na stěnách visí police, které jsou vyrobeny z palet, ale přitom to není žádné hipsteří doupě. Vzduchem se nese jakýsi punc luxusu a ten mi potvrzuje i přečtení vinného lístku. Nejlevnější víno tady maj za osmdesát kaček a to je přitom jen deci a čtvrt. No co už, dneska se neožerem, ale aspoň dáme romantice co proto. 

„Víno nech na mě, vyberu něco výbornýho.“ povídám a vybírám nakonec nejlevnější láhev suchého, co tu maj, která ale i tak vychází na pár stovek. 

Přichází číšník, romantiky, je prý málo, tak nám zapaluje svíčku. Poroučím si vybranou láhev, kterou za moment přináší v ledovém bazénku. Otvírá láhev, nalévá mi zhruba půl deci a já sklenku s vděčností přijímám, znalecky zkoumám proti světlu, voním proti světu a házím do sebe. 

„Je to výborný díky.“ Pouštím ze sebe snobsky a moc nekecám. Je to totiž vážně dobrota. 

Číšník najednou ožije, doslova roztaje a začíná rozlévat. I kdyby to chutnalo jak Sklepmistr, tak stejně to pijem. Jiné láhve stály majlant. To už mu, ale samo sebou neříkám, ale Nátal se potichu tomuhle divadlu směje a ví, odkud vítr vane. Celé si to však mlčky užívá.

„Čím to, že máš dnes hlas jako hrachová polévka?“ rozbíjím teatrální atmo surrealistickým blábolem. Podobné výkřiky má ráda. 

„To bude tím, že jsem měla na oběd brokolici.“ odpovídá a oplácí mi to stejnou kartou.