8. kapitola - Sára

Citově vyprahlý jako Sahara - 9 269 000 km² prázdnoty. Necítím nic. Jsem jen jeden ze 7,295 miliard mravenců, tak co na tom záleží. Co na mě záleží a co záleží na vás? Je nás tolik, že bez poslání, vztahů a citů je člověk úplně k hovnu. Zemře jeden a světová ekonomika se nezhroutí, nikdo po něm nevzdechne. Možná ale i vzdechne, ale to časem  přejde. Všichni jsme nahraditelní jako kostičky lega. Cítím se jako ten poslední mravenec uprostřed pouště.  Mravenec, který ztratil svou cestu, běží skrz duny, škvaří se, nemá se kam schovat, ale přitom je myšlenkově naprosto vyrovnaný. Je to nirvána? Kurt Cobain se obrací v hrobě. Nic, skoro bych řekl vakuum. V hlavě i v srdci. Nejsme stvořeni proto, abychom žili v ráji.

Pokud s takovými myšlenkami začínáte den, nečekáte na jeho konci žádný happyend.  Zvonek zvoní a Sára je tady. Je půl osmý a my máme cca dvacet minut na šukačku. Sára chodí tady za roh na gympl do posledního maturitního ročníku. Dělí nás od sebe několik let, někdo by řekl, že i dost let, ale ani jeden z nás to ani v nejmenším neřeší. A proč taky jo? Na podobný píčoviny je život moc krátký. Znal jsem jednoho těžkýho komunistickýho zmrda, který udělal tolika lidem ze života peklo a přitom se dožil na devadesáti let. Pak znám jednu moc obětavou paní, která nikdy nikomu nic neudělala a ba naopak dělala, co mohla jen tak ze své povahy, no a té zemřela dcera v deseti na leukemii. Můj soused se v osmnácti zabil na motorce. Vážně si ještě myslíte, že je třeba řešit takový posraný věci, jako právě teď řešíte? Vyserte se na to, hoďte je za hlavu a žijte, jak se vám zlíbí. Nepřemýšlejte a neanalyzujte. Říkám jen Carpe diem a my s Sárou carpe diemíme, teda aspoň jsem si to myslel.

„Čau Sári, jak je?“ a vlepím ji pusu na uvítanou.

„Čeká mě osm hodin školy a dneska combo ve formě matiky, fyziky a chemie, tak co myslíš?“

„Hele jsou horší věci.“

„Jako jaký?“ ona.

„Tím se teď asi nestresuj, to člověku naservíruje život“

„Aha, ty umíš povzbudit, jen co je pravda.“

Šáhne mi do trenek a potěžká koule, zadívá se mi dlouze do očí. Holčička teda neztrácí čas. Jde do ložnice a shazuje ze sebe jeden kousek oblečení za druhým.. Lítá to po celém pokoji, všemi směry. Lehá si. Její tělo v přítmí dokonale svítí. Jako by byla socha vytesaná z mramoru. Ani se nehne.

Jdu k ní, zadívám se jí do očí a líbáme se. Její frnda je dokonale vyholená. Kolikrát jsem si představoval, jak by vypadala zarostlá. Ale jí jakoby ještě ani nerostly chloupky. Nepasuje to k ní. Zkouším dvěma prsty její mušličku a ta mlaská, jako by to měsíc neměla. A to mám z první ruky, že to tak není. Nořím se do ní. Mlaská, jako by jedla okurku od michelinského kuchaře. Vše vypadá dokonale, ale teď to přijde, přijde to  jako vždycky  a taky že je to tady. 

Sára je nádherná holka. Oči obrovské, rty jak od černošky, kozičky trochu menší, ale do pusy ideál a frndička tak ta je libová. Ale fakt hodně, je měkká, vláčná a hýčká každý centimetr mého ptáka. Chutná dokonale, má tam dole takový malý poklad a taky jsem jí to nejednou řekl. Abych nezapomněl na povahu, ta je taky príma.  A nesmím zapomínat na dolňáky. Prdélka je trochu větší, ale fakt jen trochu a o to větší je to rodeo zezadu. No přišlo to jako vždy. Jakmile do Sáry vstoupím, tak se z ní rázem stává leklá ryba. Absolutně se to k ní nehodí. Jazyk mi dá skoro vždycky až do krku, ale jakmile dojde na sex tak hasta luego. Úplná paralýza. Já si to celkem užívám, ale ona ani nepípne, nevzdechne, neudělá nic. Týdny, co jsme spolu, jsem to vůbec neřešil, ale časem se toho člověk už přejí. Kouká na mě, chce to. Zároveň však ze sebe nevypustí ani hlásku. Jak jsem upřímný a prostořeký, tak tohle jsem s ní nikdy neřešil a řešit se mi ani nechce. Komunikační bariéra? To zcela určitě a dlouhá jako bariérový útes. Tak nějak jsem si už zvykl a tohle mi k Sáře patří. Člověku se pak podbízí, že je na hovno a neumí to. Žádná si však nikdy nestěžovala, pochlubím se, že ba i naopak a tak si užívám té záhady. Šukáme spolu pod rouškou nevyjasněnosti. Ona jako gumová panna, moje péro je však jak z kamene a jí čvachtá. Po pár minutách ji to stříkám na kozy a ona může do školy.

Jdu si postavit french press  a furt o tom přemýšlím, nejde to pustit z hlavy. Vždyť takhle to dál nejde. Kde je ta vášeň, animálnost, která sahá snad na podstatu lidství a šílenství? Tohle je syntetický jako barbie s poníkem a česacím hřebenem.

Přichází mi sms „Hele Alane, tohle nemá cenu, pojďme to ukončit.“ Sára.

„Tak jo.“ odepisuji já.

Na nic více se nezmůžu a čumím na to jako opařenej. Náctiletá mi dala kopačky. Měl jsem v sobě poušť, ale semínko nějakého pocitu se přeci jen usadilo a klíčí. Něco se objevuje, ale je to těžké identifikovat. Začíná mě to celé nějak mrzet, to je nejspíše ono. Bylo to jiný a bylo to fajn. Dokonce více než fajn. Abyste si nemysleli, my spolu jen neprcali, ale občas jsme vypadli i někam  ven. Od určité doby, po blbé zkušenosti s jejími kamarády raději jen ve dvojku, ale makali jsme na nás. 

V době plastové si takhle žijeme, šukáme, třídíme a opouštíme se.