9. kapitola - Zapíjení Sáry

Sedím u piva s mým dobrým kámošem metrouškem. Říkám mu metroušek před jinými i před ním. Rád nosí značkový oblečení a to nejraději od značky Ed Hardy. Rád chodí do fitka, rád si žehlí vlasy a má tak americký obličej. Nečte, neví, a přesto je to dost spokojený člověk. Nejvíce času tráví u hraní počítačových her, u vodní dýmky a v posteli s holkama. To poslední máme asi jako jediné společné s tím, že jeho zájem je zaměřen na úplně jinou cílovku, než je ta má. Aspoň si nepřekážíme, i když opravdu výjimečně se na ženě shodneme. On si jede spíše ty devadesát šedesát devadesát a to doslova. Já jsem o něco komplikovanější, bere mě originalita a kreativita. Žena mě musí něčím zaujmout a když se jí to podaří, tak jsem ráizem v prdeli a jdu si pro ni. .Krása pak dostává taky zcela jiný rozměr.

Na chválil jsem se zamyslel, ale  to mi už metroušek cpe před obličej svůj telefon a chlubí se svou aktuální buchtou, samozřejmě se vší paradnou, je nahá a zrovna v ní má dokonce péro. Jako mě známí jen tak péra na počkání neukazujou a jsem jim za to i vděčný, ale tohle je jiný případ, protože on je případ. Jemu to přijde absolutně normální, péro sem, péro tam.  To že ta buchta vypadá jako tisíc dalších a že se mi vůbec nelíbí, tak to mu neříkám.  S upřímností se musí místy šetřit, je to dost nevyzpytatelná mrška. 

S Metrouškem jsme se poprvé potkali na jedné menší kolaudačce, jedné větší celebritky z naší čtvrtě,  Tak patnáct minut na sebe čuměl do akvária. Ryby čuměly na něj, ale on o ně ani očkem nezavadil. Hledal totiž svůj odraz, zkoumal ho a snažil se najít nějakou případnou nedokonalost. Později v noci se akvárium rozbilo a metroušek si musel najít jiné zrcadlo. A ryby nový domov. Nedalo mi to a šel jsem mu říct:

 „Tak se mi zdá, že jsi narcista kámo.“

 a on mi odpověděl:

„A nejsem taky náhodou nacista?“

A to mi přišlo dobrý. 

Pijeme pivo, klopíme třetího Jacka a vypravím mu sled dnešních událostí. Souhlasně kývá. 

„Hele já tě chápu kámo. Ale vezmi si to stoicky.“

„Ty vole, kde si na tohle slovo přišel?“ ptám se udiveně. Tohle právě totiž vyslovil týpek, který si je schopen koupit za desítku roztrhané džíny a v uchu má diamant, tedy spíše zirkon nebo plast. Cesty surrealismu jsou nevyzpytatelné.

„Nebuď kokot. To si už nepamatuješ, jak si mě onehdy nutil číst Senecu s tím, že to za chvíli přijde a bude to hustý a víš co? Ono to nepřišlo, za to mi v hlavě zůstalo pár psycho slov, které když hodím někde na kámoše, tak si myslí, že jsem mentál. Tak jsem to použil aspoň na tebe.“

„Jo to můžeš, ale mentál si stejně.“

Urážíme se, škadlíme se jak v nějakém teen americkém filmu, ale oba tam někde pod povrchem víme, že se máme vlastně rádi. Rozumíme si právě proto, že jsme každý z jiného světa. 

Objednávám dvakrát Old fashion a k tomu hned dvakrát panáka slivovičky. Jak jde tohle k sobě? Jednoduše nejde, dneska jedeme na prasáka. Vypadá to, že jsme se dneska se Sárou opravdu rozešli a to pěkně moderně jak se 21. století sluší, po sms. Prý žijeme v době digitální a ta si žádá také digitální činy. Automaticky jsem napsal metrouškovi, jak jinak než taky sms, že se dneska musíme jít řádně ožrat. K rozchodům ožíračky zkrátka patří. Ať vás to sere či ne. Je to tradice. Stejně jako vítání Nového roku, chlastání na Vánoce či na Velikonoce. My Češi totiž máme ten úžasný um, že nejenže si chlastání umíme zdůvodnit na tisíc způsobů, ale umíme na něj přetavit i klasické křesťanské svátky.

Mezitím mi metroušek vypráví o tom, jak si pouštěl dneska na netu nějaké japonské úchylárny.  

„To ti tam byly takové dvě japonky, co si daly do huby průhlednou trubici a stály naproti sobě. V té trubici byl takový větší brouk, možná šváb, a jakmile týpek klepl do trianglu, tak to byl jakože začátek soutěže, tak japonky foukaly, co to šlo, aby brouka nebo švába dostaly na protější stranu. A pak se to stane. Cuuuuuuc mlask a té dechově slabší japonce vletí brouk do krku a co do krku, on prostě není. Prohrála a má v sobě brouka.  

„Je to rohlíková královna“ ukončuji své myšlenky. 

„A co více opije tě rohlíkem. Jakože Sára.“

„Posloucháš mě vůbec? Ten váš vztah nebyl přece žádný vztah. Bylo to něco nepřirozeného, nemocného a vůbec jste to jako vztah neměli brát. A stejně, co není na Facebooku, to jako by nebylo. To jste jako spolu chtěli jednou založit rodinu nebo co? Vždyt jste vypadali jako brácha s o moc mladší ségrou.”

„No to jsi mě teda utěšil ti řeknu.”

„A pak je tady Natka, tvoje zacyklená životní žena, na tu si už taky zapomněl?“

„Budeš se mi divit, ale myslím  na ni každý den.“

„Nebudu, taky na ni tak myslím.“ povídá

„Ty hajzle z ní si prdel nedělej.“  a panáky mi už pěkně najíždí.

„Když vy jste oba tak šíleně tvrdohlaví, nedávno jsem ji potkal a ptala se po tobě, co furt děláš, že tě nikde nepotká a tak dále. To víš, že jsem ji o Sáře neřekl, nedokážu si představit, co by ti udělala. Tohle je ale taky nemocné, měli byste si zajít do nějaké poradny, napsat do Brava nebo tak něco, nebo vám z toho jebne.“

Po celém těle mi přejele husina. Natálka moje, jsem sráč, co asi teď dělá? Musím se z toho vyspat, dát se do kupy a pozvat ji někam.

Moji pozornost teď získává skupinka policajtů,  kteří obcházejí stůl po stolu a žádají si občanské průkazy. Tyhle pány také platím ze svých daní a ti šmejdi zvesela dávaj botičky a to, že není, kde parkovat jaksi nerespektují a teď dokonce prudí i po pracovní době normálních lidí, po hospodách. Za chvíli jsou taky u našeho stolu. 

„Pánové dobrý večír, máte osmnáct? Občanky prosím.“

Čumím na něho jak opařenej. Lidi mi hádaj dvakrát tolik a já bych měl teď nějakému hajzlovi dávat svoji občanku.

Říkám pěkně po pravdě „Ne ty vole, osmnáct fakt nemám.“

„No tak to půjdete s námi. A toho vola si nechte tady pro kamaráda.“ povídá on. 

Metroušek by mu už už něco řekl, ale oni se otáčí zády, polkne slovo a kopne místo toho dalšího panáka. 

„Ty krávo.“ povídám a jdu před bengáčema. Když se na něj otočím s výrazem jako vážně? Tak mě zpraží takovým pohledem, že radši už neříkám nic a jdu. Došli jsme na chodbu před barem. Jedna půlka benga ještě otravuje po baru a dává do kupy poslední rebely. S druhou půlkou stojím před dveřmi a čekám, co jako bude. Mají sebou moc roztomilého vlčáka, skláním, natahuji k němu ruku a snažím se ho pohladit. Psy, jo ty já můžu. Tenhle pejsek je ovšem cvičený zabiják, nemá rád lidi, co se opíjí životem a natož alkoholem. Cení na mě zuby, já si myslím, že si dělá prdel a nějak mi nedochází, že psi smysl pro humor moc nemaj. Má ruka pokračuje dále a psíček už zuby nejenže cení, ale taky otevírá dokořán svou obří tlamu. Úplně jak scénka z Červené Karkulky

„A babičko proč máš tak velké zuby?“ Chramst.

Tohle mohlo být znamení, ale já na znamení moc nevěřím. Tenhle pejsek však není žádný Komisař Rex, ale pořádný motherfucker v módu zabíjet. Pejsek se ke mě vrhá a zatíná zuby do mé ruky, schytává to jen mikina, pak mi hned skáče na hruď a já se začínám cítit trochu nasraně. Páni benga si toho všimli a zakřičeli:

 „Ten hajzl napadl našeho psa!“ a skáčou po mě.

Pejska ze mě sundávají a mě se hned ujímá pán policajt, ten mě hází proti hlavnímu vchodu baru jak hadrovou panenku. Vůbec mu nevadí, že nemám osmnáct a madlo dveří mi pomalu a pečlivě natrhává bradu. Začíná mě opouštět klid. Události dnešního dne se dávají dohromady jako puzzle se štěňátky sto jedna dalmatinů. Do žil se mi hrne adrenalin a všechen ten chlast večera naráz ve mně exploduje. 

Dva policajti mě vítězoslavně mačkají ke dveřím, mě se valí z roztržené brady krev a řvu na ně:

 „Vy kurvy černé, tak to jste posrali.“

Policajti se po týdnech botičkování cítí jak Semir a Gerchan a tlačí mě pomalu dolů ze schodů. Tam už čeká policejní auto, do kterého mě doslova hází. Začíná se ve mě míchat kaše složená z několika piv, koktejlů, whisky, slivovice, nasranosti a paranoi, kterou jsem sí krásně vypěstoval po shlédnutí několika sérií Prison Break. Tyhle seriálové maratońy jsou peklo a já tady teď mám zkorumpovaný systém ve vší své kráse. Michaeli Scofielde, jsem v tom s tebou. 

„Vy zkorumpovaní hajzlové, můj otec je šéf kriminálky, jste v prdeli, budete tak leda dělat hlídače v Penny Marketu.“  Tím jsem si na chvíli získal jejich pozornost. 

„Slyšel si, co říkal?“

„Jo, je to ožralý zmrd. Nevěřím mu.“

„Já taky ne, ale co když.“

„Podíváme se na to na služebně.“

Trvalo to jen pár minut a jsme v sídle  pánů policajtů, na stanici, kterou taky dotuju ze svých daní a že těch peněz není málo. Vešli jsme do budovy, se skřípěním otevřeli bílá železná vrata a po schodech  jsme vyšli hned do prvního patra. Flákli mě na zem jak nějakýho prvotřídního kriminálníka. 

Ale holky říkaly, že punk je jinde. Ale vám punk beztak nic neříká. Pomyslím si. Sakra, co takový policajti poslouchají? Sáro, tohle mi neuvěříš. Sáro budu mít ještě šanci ti tohle říct? Sáro? Sáro? Kurva. Po zemi se pomalu rozlévá moje krev.

„Nepřehnali jsme to trochu?“ ptá se připosranější policajt.

„Napadl nás hajzl jeden, tak mu to patří.“ odpovídá větší policejní zmrd.

„Tak pane, jak jste říkal, že se jmenuje váš otec?“ zajímá se čistě sobecky připosranější policajt. 

Povolání tatínka jsem si přitom propůjčil od otce metrouška. Můj tatínek je totiž zedník a žádný policejní kápo a tak mlčím. Nasraný a v krvavé lázní po chvíli říkám:

 „Jste v prdeli.“

Černí zmrdi nevědí, co se mnou. Se mnou se ale točí svět a dělají se mi mžitky před očima. Je za mnou jedna nejdelší půl hodina mého života. Páni policisté usoudili, že mají na zemi už dost červeného bordelu a odváží mě raději do nemocnice. Poprvé v životě mám na rukou želízka a snažím se z nich dostat, další příležitost třeba už nebude, ale kupodivu to nejde. Tohle nejsou žádná fejková pouta, taková jaká najdete v sexshopu. Pěkně s kožíškem, u kterých si při připnutí k topení musíte dávat just bacha, aby se vám neodepla. Tahle jsou chladná a pevná a při každém pohybu se mi zarývají hlouběji a hlouběji do ruky. Jsme na pohotovosti, předávají sestřičce moje osobní doklady s poznámkou, že jsem napadl veřejného činitele a ať si na mě dávají majzla. 

„Je to fakt blázen.“

 Pomyslím si:

 „Pohladit si policejního psa, který neumí vyhodnotit situaci, tak to je kurva napadení.“ 

Jakmile se dostanu k lékaři, tak veškerá racionalita jde stranou a rozjíždím na něho, jak jsou místní policajti zkorumpovaní. Povídám mu, že to jsou přece taky jen lidi a lidi jsou často i svině a policajti nejsou vůbec žádnou výjimkou. Vidím v něm špetku důvěry a doufám v jeho záchvat empatie. Stojím před ním však já, ožralý pod obraz vs. střízlivý strážci zákona a pořádku.

Chce mi zašít bradu, ale já po něm hned vyjíždím a povídám mu, že to nejde. Udělali mi to tamti zmrdi a budou za to pykat. Jsem více či méně v prdeli, paranoidní, nechci se a nemůžu nechat zašít. Jako by tím veškeré důkazy měli zmizet a já jsem přece mučedník. Dejte mi trnovou korunu a z vína vám udělám rum. Oprava mé fasády by přeci byla proti všemu správnému, a že teď jsem na straně dobra, tak o tom žádná. Šahám si na bradu, nahmatávám ránu a vejde se mi do ní celý prst, dotýkám se kosti. Argumentuji proti zašití vším možným a krev teče dále, kape na lůžko a pak dále na zem. Zvláštní, že to vůbec nebolí, ale jen studí. Po pár marných pokusech lékař konstatuje:

„Jak chcete, té jizvy se už ale nezbavíte.“ 

Nechává mě jít. Ale svoboda, ta je daleko. Přebírají si mě znova páni policisté. 

Sedám do policejní škodovky. Vysílením se mi zavírají oči, Koukám z okna a snažím se najít cokoli poetického, něco, co mi ukáže, že ten svět ještě není tak v prdeli a po chvíli to skutečně nacházím. Vjíždíme na okraj města, na nebi se pomaličku objevuje jedna hvězda za druhou. Teda to, co toxická záře velkoměsta nebi svolila ukázat. Jakkoli se na ně snažím upřít zrak, tak hvězdy mi stejně uhýbají a točí se v kruzích, jako by se všechny fyzikální zákony zbláznily. Události dnešního večera vygradovaly můj stav do nebeských výšin a broukám si přitom „Knocking on heaven's door“. Policajti se na sebe jen podívali, sehranně zvedli obočí, ale ničemu se už nediví.

Vezu se autíčkem a začíná mi jich být tak nějak líto. Myslí si totiž, že já jsem ten skutečný problém společnosti. Smutné. Že potřebu žít, mé trable, které mám jako každý jiný a že je potřebuju i občas zapít, tak jako každý jiný. Tak to je třeba postihovat. Smutné. A že já třeba místy rád porušuji zákon, ale teď se tak opravdu nestalo.  Tak smutné, až mi z toho všeho najednou vyhrknout obří slzy. Nejdříve jedna, pak i druhá, pomalu se valí po tváři. Nevím jistě jestli je to z lítostí nade mnou, nad mým životem, nebo je v tom Sára nebo dokonce i Natál.  Možná Molotov koktejl toho všeho. Slzy se mohutně valí dolů po bradě a ztrací se někde pod límcem trika, ještě je ucítím na hrudi a jsou pryč. Zavírám oči.

A lidé v Praze teď koukaj na televizi, jiní klopí pivka, zvracejí do pisoáru, prcaj, makaj na noční v nějakém logistickém skladu, prcaj ve skladu a na každém rohu se odehrávají tisíce a tisíce dalších příběhů.

Mě vezou někam za město, protože jsem si pohladil psa. Doufám, že pejsek dostane kokino.