14. kapitola - Den poté

To bylo teda něco. Něco určitě, ale co? Mám ukázkovou mlhu. Pamatuju si snad vše do Národní, pak se to začíná mlžit, takové to, když nevidíte ani na metr před sebe  a konec je dost otevřenej.

„Co myslíš, že se přesně stalo?“ ptám se Natky.

„To jsem myslela, že mi řekneš ty. Určitě něco bylo a bylo toho asi i dost, možná se mi něco jen zdálo a tak nějak se to smotalo dohromady a já teď nevím, co je realita a co sen.“ povídá

„No právě a já to mám do toho ještě dost zamlžené a přijde mi to dost škoda.“

„Tak to jsme dva.“

„Pojďme to spolu nějak poskládat, začnu.“ povídám.

A tak včerejší večer skládáme jako puzzle o tisících dílcích. Některé dílky chybí, ty si společně dokreslujeme, jiné jsou nenávratně pryč, zakopané někde pod kobercem a jednou je snad najdem. Možná se někoho zeptáme, kde jsou. Nemůžeme však dát dokupy celkem podstatnou záležitost. A to zda jsem oprcal Macire nebo ne. Jako myslím si, že jo, ale je to fakt jen takový pocit. Ve skutečnosti to tak být vůbec nemuselo. Ne prostě na to nepřijdem, ale oba se shodneme na jednom. Byla to sakra žhavá noc. 

Tohle člověk nenaplánuje, přijde to samo, bez ohlášení vám to vleze do života a samo zase stejně rychle zmizí. Co si však z toho vezmeme my? Uvidíme ještě někdy Macire? Chceme ji vidět? Chce vidět ona nás a pamatuje si mne vůbec? Lítá tady tolik otazníků, že se v nich člověk lehce ztratí. Necháme to budoucnosti, osudu. Jen ať se ten prevít osud předvede, jestli skutečně existuje a ukáže, co umí. Teď jsme tady, stále k sobě přimáčknutí, zapadáme do sebe jako dílky tetrisu a tvoříme jedno tělo. Furt mi to šrotuje a Natku začíná něco tlačit na zadku.

Dáváme si za chvíli dlouhý a nekompromisní sex. 

Něco je jinak, jakoby nás ten včerejšek nějak nakopl, je to živelné a hodně žhavé. Jako bychom se včera teprve poznali. Šukáme jak o život.

Nevím, jestli to byla hodina, půlhodina nebo deset minut. Utírám Natce papírovým kapesníčkem břicho a vstávám.

„Dáš si palačinky?“ 

Kouká na mě jako opařená,ten pohled mi vlastně říká, že ještě nikdy jsem jí snídani neudělal. Párkrát jsem teda zaskočil přes cestu k ťamíkům, párkrát se i spálil. Rybí salát na snídani zkrátka neprošel.

„Jasně, ráda.“ povídá a nechám se hýčkat.

Googluju recept, první dva neprošly, zbytečně moc zdravé, přehnané. Palačinky z ovesných vloček? Někdy je vážně méně více.  Hledám ještě chvíle dále, nějakou nesmrtelnou klasiku, takový den recept, který byste našli v šuplíku u své babičky.

„Noo mělo by se to nechat na noc odležet, to už asi neklapne, prubnem to bez toho.“ povídám a za chvíli smažím.

Mám to.

Bytem se line od smažení kouř, otvírám okno. Projíždí si mezitím Instagram  a asi za čtvrt hoďky jí to nesu.

„Teda jsou výborný.“ 

„Díky, a jo, mě taky chutnají.“ 

„Takový rána bych si nechala líbit.“ 

A připadáme si jako kdybychom spolu chodili. Jenže nechodíme. Teda aspoň zatím Ani nikdy předtám jsme si to neřekli, spíše nevyjasnili. Pro sichr si to v hlavě všechno ještě přehraju a jo, jsme furt kámoši. Pěkně pošahaní kámoši, ale furt jen kámoši. Ve vztahu by mě musela už několikrát zabít, ať to je jakkoli fyziologicky nemožné.

Chvíli se ještě válíme, když v tom:

„Nejradši bych tu zůstala celý den a nic nedělala, ale doma je doma.“ Chápu ji až moc dobře, chce si taky dát svoji pohodičku, kocovinku v soukromí.

„Jasně, chápu, doprovodím tě.“

Posbíráme po bytě její věci, hodím na sebe něco ze skříně a jdeme. 

Sebíháme po schodišti a přemýšlím přitom, co bych si měl koupit, ať ten dnešek nějak přežiju. Zítra bude lépe. Mañana. Skočím si určitě do Tůdle nůdle pro velkou porci nudlí s kuřecím masem a pořádnou dávkou kalifornské radioaktivní chilli omáčky. To je už takový klasický vyprošťovák, dnešek bude jen o jedovatých věcech a nekonečných seriálech. 

Cestou bohužel potkáváme její známou, která zrovna venčí svého slaďoučkýho čoklíka, možná je to ale morčátko. Radši to moc neřeším. Připadáme si vedle ní fakt jetě. Ona září energií a vypráví nám o tom, jak si byla zaběhat do Karlína a zpátky a teď, že si za odměnu pohřeší a dá si obří wafle, které dělají tadyhle přes cestu. A pak tady stojíme my s nevyčištěnými zuby, rozcuchaní a s odřenými pohlavními orgány. Člověk místy dostává tendence litovat předešlého dne, celá sobota bude taky v prdeli a tak se tu vždycky dere na povrch taková ta otázka:

 „Stálo ti to za to?“

„Hele jo, teď fakt stálo.“ odpovídá mi svědomí.  

S její známou se po chvíli loučíme, jdeme ještě pár kroků na zástavku. Vlepí mi velkýho hubana a povídá:

„Ahoj Alane Noaku, díky za fajn večer ty šukálisto jeden.”

Řekla mi šukálisto? Kde já jsem to jen slyšel nebo četl? Jsem už dom, jdu na jistotu ke své knihovně a vytahuji jeden tlustý řádně ojetý svazek.

Otevírám  a pěkně s chutí a nahlas si čtu:

„Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, 

vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy,

hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci,“

a tak dáááááále a dááále. Dám si to celý a pěkně procítěně nahlas přednáším do prázdného pokoje, vždycky mě to dostane, za pár minut dojdu k Molochovi. Hledám tam šukálisty a k mému podivu je tam nenacházím. Takhle zpětně si vlastně nemyslím, že by Natál někdy četla cokoli od Ginsberga, byla to spíše taková intuice a nebo jsem si to jen potřeboval přečíst. Uklidnit se,  že šílený je to odjakživa a všude, nezáleží na prostoru a čase. Doprdele byl to ale génius, šukálista jeden. 

Doma zevling maximální, s Natál si během pár hodin vyměňujeme několik smsek. Taky, že se jen válí a sjíždí nějakou Džungli rtěnek nebo tak něco. Píše mi taky, že si to musela ještě dvakrát udělat, že je z toho ještě furt ňáká rozjančená. Jak mě tahle naše upřímnost baví. 

Mám chuť se na chvíli zaseknout v šedesátkách. Přehrabuji se v deskách a je to mezi Velvetama a The Doors. Otevírám gramec, Jim tentokrát nad Louem vyhrává a za pár okamžiků pod taktovkou Break On Through už skáču po bytě jako šimpanz o námluvách. Do hajzlu, to musel být život. 

Život bez internetu a dalších zabijáků toho reálného života. To si dnešní člověk už moc nedokáže představit, však ho taky konzumuju ve velkém, ale muselo to být zkrátka boží. Život s internetem je tak strašně moc svazující a víte kolik nám to bere denně hodin? Změřil jsem si to jednou appkou, zapřemýšlel nad výsledkem a málem se zeblil. Ale jedeme dále. Internet jako novodobý otrokář, totální požírač času a my se mu dobrovolně oddáváme. Jsem v tom taky a nelze to zastavit. 

Ok, ok, ale The End, tak to je totální nářez. Tolik zvuků, nástrojů a hladin. U toho se prostě musíte sjet. Jediné, co ale mám je trávová mastička v ledničce a z toho se mi moc koláčky teda nechcou péct. 

Jo šedesátky musely být boží, ale být třeba černej, tak to prostě máte po svý černý prdeli. Ňáky Obama byl tehdá jen čirá utopie a říkáte si no jasně, ale co třeba taková mega hvězda jako Jimi Hedrix? Tak tenhle černý panter taky že dostal po prdeli a zakousli ho dříve než dokázal dát světu ještě více ze svého totálního daru. Byl to génius, ale taky šílenec. Všimáte si jak se tyhle dva pojmy dost často potkávají a slívají v jedno. Je neuvěřitelný, co stihl do svých pouhých dvaceti sedmi let. Člověk se vedle něj cítí jako malý přizdisráč. On a kytara byly jedno tělo a jeho hudba úplně jiný level. Co já dal světu? To, že jsem v deseti vyhrál městský přebor v dámě a v osmnácti zas okres za dějepis, tak to světu asi moc nedalo. Rodiče to však dojalo a malovali mi velkou budoucnost. Pak se to nějak šprajclo, posralo a moje intelektuální kariéra se zdekovala. 

Můj dosavadní největší mediální úspěch byl, když o nás napsali v Letenském Hobuletu, teda o mě a Natál. Jednou jsme totiž opouklízeli jednu totálně zasviněnou pláň. Prostě nás to nějak nasralo a tak jsme udělali to málo, co jsme mohli. Možná to někoho poinspirovalo, já pak jen nepobral, když pisatel totálně vykradl můj fb status a to doslova i písmene. A taky mi to krapet pocuchalo image. Najednou na mě lidi koukali dost zeleně a div nekolovaly fámy, že po večerech nakládám Stropnickému. Lidi však po čase zapomněli a vše se brzy vrátilo do starých dobrých kolejí. 

Teď mi to došlo, nehledal jsem šukálisty, ale prcponky. Ty tam Irwin fakt má. Co si ale mám pod  tím sakra představit? I s kontextem to zní pěkně záhadně. Hold to vypadá, že příště si s Natál dáme takový hezký prcponk. 

Zavírám oči, dost šátrám v paměti a po chvilce nalézám úplně vzadu v mysli schovaný šuplík v kterém mám můj prcponkový wishlist. Je trochu zaprášený, stydím se za to, ale teď si můžu teda odškrtnout troječku a černošku. Je to blbý, ale obojí vlastně tak na půl. Marice je míšenka a že bych v ní byl, to si bohužel nepamatuju. Všechnu omáčku naokolo ale jo a že je hustá. Sám se sebou tedy dojdu ke konsensu, že odškrnout sic ano, ať zbytečně nebrzdím další body, ale bude potřeba to jednou řádně doklepat. 

Jo bylo to včera boží a dneska ráno jakbysmet. Bylo by to tak boží i bez Natky? Celkem jasně mi dochází, že  určitě ne. Ajaj, znamená to, že jsou mé dny sečteny?