21. kapitola - Randíčko na Náplavce

Zjevila se až o deset let později. 

Sedím v Bio oku a bezmyšlenkovitě sjíždím příspěvky Facebooku. Na chvíli se zamýšlím nad tím, jestli existuje nějaká appka, která by mi změřila, kolik jsem toho dneska vlastně projel. Jako ty appky na běhání, které vám řeknou, že dneska tam máte těch osm kilometrů a můžete si bez výčitek dát kebab. Takových pár stovek metrů jsem dneska určitě na Facebooku projel. Ale víte co, já to možná radši vědět ani nechci. 

Tak sedím v tom Bio oku, usrkávám pivečko, totálně prokrastinuji, když v tom ji zahlídnu. Úplný déjà vu, tak známý obličej a nemůžu přijít na to, kam si ho zařadit. Je to herečka? Modelka? Kočka je na to dost. Fakt mi to šrotuje, když v tom zvedne oči od rozečtené stránky, otočí list, ale už se do něj nezačte. Všimne si mě a na chvíli se taky dobře zasekne. Koukáme na sebe, fakt divně civíme a ani nám to není divný. Ale já měl v civění náskok, tak mi to po chvilce sepnulo. 

Sofi z Vikštejna. Teda nějaká její vytuněnější vyspělejší verze. Kopnu do sebe zbylé pivko a jdu směrem k ní. 

„Čau Sofi.“ a nahodím široký úsměv, který mi až nepřirozeně zdeformuje obličej.

„Čau Alane.“ překvapí mě, poznává mě a dokonce ví, jak se jmenuje.

„Co ty tu? Na dovolené, práce, bydlíš tady?“ ptám se.

„Jo bydlím tady už tak dva roky. Teda tady hned za řekou v Karlíně. Ale co ty tu? Tebe bych tu nečekala. Vypadals jako takový ten člověk, co svůj rodný kraj žere a nepustí se ho.“

„Jo? Teda ty máš teda odhady. Ale jako jo, nestěžoval jsem si, ale to je málo. Ale tady? To je jiný mazec, však to asi znáš.“

„Jasně, je to tu občas fakt blázinec, ale jindy zas boží. Za každým rohem se něco děje. U nás člověk vyhlížel týdny nějakou akci, tady ne. Během jednoho dne hned několik vernisáží a fakt nevíš, co dříve.“

„Jo, ale to, že nevíš, co dříve má taky svou daň. Můžeš mít všechno a taky nic.“ a tak kecáme, filozofujeme, na většině věcí se shodneme a když narazíme na něco, na čem zas ne, tak oba opatrně vycouváme. Jako bychom se nechtěli vzájemně zklamat, nasrat. Tak nějak nám záleží, abychom si byli vzájemně sympatičtí  a abychom byli na stejné vlně. 

Práce nepráce, i když do ní oba zítra jdeme, dáváme si na shledání panáka té nejlepší whiskey, co tu mají. Po chvíli dalšího panáka a pak ještě jednoho. Připadá mi jako bychom se znali roky a přitom jsme se potkali jen jednou v životě. Opíjíme se během večera hovorem, no dobře, i těmi panáky. Rád bych věřil tomu prvnímu. Taky mi brzy dochází, že bych ji zase někdy rád viděl a děsím se toho, aby to nebyly zase další roky. 

A je to tady, loučíme se. Neberu si na ni telefon, ani email, nic. Během večera jsem totiž zjistil jak se jmenuje celým jménem a tak si říkám, že si ji pak pěkně najdu Facebooku a nějak nenápadně jí napíšu. Něco ve stylu „To je náhoda, zahlídl jsem tě v nějaké skupině a jak se pořád máš?“ Ani nevím proč, ale zatím se neopovažuju ji někam pozvat, furt spoléhám na to, že si ji na tom FB najdu a kdyžtak ukecám. No jo a taky je v tom určitě ten závazek nezávazek k Natál. Po dlouhé době jsme byli zase spolu. Je mi to prostě blbý. Nemůžu to posrat.

Dáváme si pusu na tvář, loučíme se, jdeme si každý na svou světovou stranu, když v tom:

„Hele Ale, co děláš o víkendu?“

„Pfůůůů asi nic, chtěla bys něco podniknout?“

„No jo, co takhle, kdybychom si zašli na koncík? V sobotu  na náplavce má stage rádio Wave. Budou tam nějaký méně známý kapelky, může to být zajímavý.“

„Tak jo, to zní dobře.“ a směju se od ucha k uchu jako jelimán.

Domlouváme se dále pár rychlými slovy a jdeme si každý po svém. Doma se dorazím ještě pivečkem a totálně vytuhnu u seriálu.

Další den se dost vleče a vlastně se vlečou všechny dny do víkendu. S Natál jsem se dva týdny ani jednou neviděli. Naposledy jsme spolu byli na vernisáži v Chemistry a od tý doby ticho po pěšině. V jednu chvíli se sebe nemůžeme nabažit a jindy zas potřebujeme voraz. Teda aspoň si tom myslím, že to má taky tak. Moc spolu o nás nemluvíme. Je to od nás asi dost hnusné, že si fakt nenapíšeme ani blbou smsku „Jak se máš?“. 

Dělám si chleba s tuňákovou pomazánkou, snad aspoň částečně vyřeší mé problémy. K němu zelený čaj a dávám se do čtení Murakamiho. Dělám to takhle často, k tomu, co právě čtu, potřebuji i adekvátní kulisy, jídlo, pití. Teď jsem strašně japonský, wabi sami sem, sushi tam a brutální nářez jménem Kafka na pobřeží. Trendy netrendy, takhle kniha je prostě dobře napsaná a to já zas dokážu ocenit. 

Jen čtu, trochu taky sám píšu a prolévám to celý den jen tím zeleným čajem, litry a litry, div se v něm nevykoupu, až se proleju do soboty.

Je sobota večer, stojím na náplavce a pozoruji boj racků a labutí o poslední kousky chleba. Těžko říci, kdo vyhrává, je to jedna bláznivá koule křídel, krků a zobáků. Facky lítají vzduchem a ptáci neznají bratra. 

Facka racka, dostala labutě na kutě. 

Za pár minut je ticho, po boji není ani slechu a prozrazují ho jen bílé pírka plující po hladině. 

Nevím jestli jsem se zasnil, nebo co to bylo, na chvíli jsem byl mimo, ale probudí mě až důvěrné poklepání na rameno. Trhnu sebou, chvíli vypadám asi jako dement a poznávám hned Sofi.

„Čau, jak dlouho tady stojíš?“ směju se.

„Ahoj, chvíli jo ti povím, když ty si byl tak roztomile mimo, kde si byl?“

„V Kjótu.“ říkám trochu záhadně.

Sedáme si na kraj nábřeží a kecáme a abych vysvětlil to Kjóto, snažím se jí popsat jaký zvláštní pocit jsem měl při čtení Kafky na pobřeží.

„Těžko se na to hledají slovo, ale je to takový čtení z jiného světa.“

„A víš, že tě chápu? Murakamiho  znám celkem dobře. Měla jsem ten samý pocit u Norského dřeva. Jeho knížky mají takový svý nadpozemské atmo. Místy je to i děsivé, ale dost mě to baví.“

Skáču do stánku pro dvě pivka, za chvíli jsem zpět a kecáme. Kecáme o Japonsku  a povídá mi o tom, jak se v něm na několik týdnů poflakovala. Ví toho fakt hodně, snažím se neříct nějakou hovadinu. Pak skáčeme doslova přes kontinenty k Norsku, Dánsku, Islandu, pak zase obří skok do Indie. Zjišťuju, že je dost zcestovalá, za tu dobu, co jsme se neviděli, vážně nelenila, ale ve výsledku se shodujem na tom, že doma je prostě doma.  

Teď skáče pro pivka zas ona. Trvá jí to o dost déle, čas pokročil a náplavka je už plná lidí, procházejí tudy stovky, tisíce lidí. Turisti, hipsteři, zamilované párečky, čoklíci, naplaveniny. Házíme všichni po sobě tolik bezvýznamných pohledů. Z dalších úvah mě už vytrhává Sofi, sedá si ke mně a z tašky vytahuje prozíravě octové chipsy. Hned mě napadne, že ji teda určitě neminul ani Londýn. 

Pijeme a nemůžu se zbavit pocitu, že nás to k sobě táhne. Přitom s tímhle mívám dost problém. Teď nemyslím nějaké sexuální napětí, na to mě takhle fyzicky utáhne dost žen. Ale aby mě někdo přitahoval i psychicky, aby se někdo dostal do té mé komplikované duše, chytil mě za srdce a dostal se mi do hlavy, tak to je celkem výkon. Stává se to výjimečně a nemůžu se zbavit pocitu, že se to Sofi opravdu daří. Zároveň si uvědomuju, že tam bylo, je a vždycky bude i místo pro Natál. Komplikovaný toto, srát na to, důležitý je žít okamžikem. No ne?

Dopíjíme pivko a nějak to dneska není ono, tentokrát ze stánku Bajkazylu přinesu celý stojánek zkumavek s doktrorem Vampem. To je jiný pití a taky leze lépe do hlavy. Neřeším už nějaký srdcelivný sračky. Přestávám si dávat pozor na jazyk, ale to ona taky a je to teď všechno ještě přátelštější, méně formální a jakmile dopíjíme poslední zkumavku, tak i animálnější. 

Ale to už z nedalekého stage slyšíme moderátora rádia Wave uvádět electro kapelku Killiekrankie. Zvedáme se, abychom obratem zjistili, že nám nohy neslouží tak, jak jsme si mysleli. Málem spadneme, zavrávoráme, chytíme ale balanc a vcelku automaticky se políbíme. Ten polibek je boží, takový neznámý a jemný. Mrkneme spokojeně na sebe a chvíli nic neříkáme. Oči mluví za nás.

Ale to už běžíme k pódiu, pár lidí netaktně strčíme, moc nás ty lidi naokolo nezajímají a za chvíli jsme v první řadě. Jsou to dva mlaďoši, před sebou mají klávesy, nějaké midi kontrolery a na všechny strany z toho tryskaj dráty. Nemám tucha, co za hudbu z toho vyplodí. 

Zmáčkli teda první klávesu, pleeeesk, krapet nás to sejmulo a celou první řadu posunulo o pár centimetrů dozadu. Udělali jsme tedy krok zpátky dopředu, chytli se se Sofi za ruce a zaposlouchali se do té totálně mimozemské muziky. Protože ono to znělo vážně  tak, že ty čudlíky, drátky, blikátka a hejbátka nemohli být z téhle planety. Vlastně i ty dva klucí vypadali dost vesmírně, Ashtan Sheran se může jít schovat, fakt jako vystřižení z Pátého elementu. Já vám tu hudbu nebudu moc popisovat, to se musí zažít na vlastní kůži. Bylo to zkrátka někde jinde a přitom v tu chvíli přesně tam, kde být mělo. Trsali jsme jako za mlada, ta hudba to doklepla a  nějak nás sjela, líbali jsme se jak dva puberťáci, zkoušeli si i něco říct, ale neslyšeli jsme ani slovo, dalo se jen odezírat ze rtů, očí, rukou a nohou. Stojím za ní, objímám ji.

„Mmm, ty teda neztrácíš čas.“ povídá.

Ježíšmarjááá, první rande a já už jí šmejdím v kalhotkách, ani nevím jak se to stalo, přišlo mi to jako taková prazvláštní samozřejmost. Když ono je v tom přeci jen dost chemie a taky dost Vampů.

„Ježíš sorráč.“ povídám a vytahuji ruku zpod kalhotek.

„Počkej.“ a zastaví mi ruku.

„Klidně pokračuj, ale ať nás nikdo nevidí.“

Chvíli teda přemýšlím, jak tohle udělat, kolem nás jsou desítky lidí. Všichni se hýbou do rytmu, přitom každý jinak a po svém. Půl litry se vylévaj, lidi do sebe strkaj a nikdo nic neřeší. Každý je teď ve svém světě a každému jsme tak nějak šumák.

Políbím ji na krk a prst mi vklouzává zpět hlouběji a hlouběji. 

„Čvachty, čvacht.“ odpovídá na to její pička.

Vzdychá mi do ucha, po chvíli se však otáčí a líbáme se. Její sekret si strašně secret utírám do trička. Ještě chvíli posloucháme a pak si jdeme na zbytek večera sednout zas na okraj náplavky k řece. 

„Ještě pořád fotíš?

„Co to, jak víš, že fotím?“

„Však jsme se tehdá spolu koukali na tvé fotky, tam na Vikštejně. Pamatuješ?“

„Jo ták, já myslel, že to nevíš, že je to moje. Většina nestála fakt za nic.“

„Však jsme byli mladí a na všechno teprve přichházeli ne? Pak tam byla ta troška, která zas za něco stála, doteď si pár fotek pamatuju.“

„A víš, že si dost fotogenická? Mohli bychom něco zkusit.“

„Jo můžem. A jak to máš teď se psaním? Tehdá mě to dost bavilo, i to jak si sebou flákl z pódia.“

„Hele bylo to mé fakt první čtení, těch piv padlo, ale jo bylo to fajn. Píšu furt, někdy měsíc nic, jindy týden v kuse, v práci se hodím marod a píšu. Píšu, protože musím. Dokud to ze sebe nedostanu, tak je to špatný, nespím, místo abych spal, tak přemýšlím o tom, jak bych to napsal. Ale když to ze sebe dostanu, tak se cítím nepřemožitelně. Je to má droga. Mě by stačilo k životu asi jen psát, chlastat a šukat. Ideálně všechno naráz.“

„Koukám, že ses vůbec nezměnil. Ale i když asi trochu jo, jsi zas o něco sebevědomější. Však to je taky dobře.“

„Jak jako?

„Tak třeba ty tvoje prsty, fůůů. Ale mám husinu jen na to myslím.“

„To mi trochu ujelo. Doklepem to dneska?“

Z pódia dozněly poslední ufo zvuky a rozhostilo se ticho. Chvilka napětí a obrovský potlesk, hvízdání a skandování si o přídavek. Kluci si otřou čelo, kouknou po sobě a pustí tam úplně brutální basovou linkou a jedou dále. Taková hudba by vás doma nebavila a ani tam nepatří, možná by se vám doma ani nelíbila. Tady má však obrovský atmo.

„Dneska už asi ne, ale jindy třeba jo.“ povídá.

Jako trochu mě to ranilo, bodejť ne. Mého bambulína, ale asi ještě o něco více, ten je z ní úplně mimo. Ale zároveň mám to pochopení,, to je jasný. Kluci dohráli, chvilka aplausu a pak takový surreálný ticho, že jsme se oba otočili a dívali se po lidech, jestli tu ještě jsou a co se jako děje. Svět ztichl, malinko nás ten mazec  z pódia pocuchal. Po pár minutách se ale rozjíždí klasické štěbetání  a člověk si tak místy připadá jak uprostřed včelího úlu. Tisíce slov ze všech stran, nesmíte se jim poddat,, jinak vám z toho hrábne. A pak je tady ten rytmický zvuk dopadajících bot,  jako nějaká dubstepová pecka. Je to hudba světta nebo hluk?

Stáhli jsme s tím šíleným mokem další stojánek zkumavek. Pomalu mi dochází, že se mi trochu motá jazyk. Nedokážu moc odhadnout, jak je na tom ona. Vypadá furt stejně krásně a nad věcí. Zdá se mi, že si toho všímá, toho že mám oči jen pro ni, ale mě se teď zdá fakt dost věcí. 

Kecáme tak do jedné rána, občas se políbíme, ale jinak jsme už slušňáci. Pak doslova běžíme na první noční tramvaj. No běžíme, zkoušíme to, místy padáme, ale furt se všemu jen smějem. Tramvaj má zpoždění a tak na ni ještě chvíli čekáme. První tramvají jedeme spolu, na přestupu se však rozdělíme a slíbíme si, že se po víkendu určo uvidíme. Poslední pusa a palalááááááááá, snad se ještě vážně uvidíme. Říkám si teď, ale kdo ví, co bude zítra? Já teda ne. 

Na Letný si skáču ještě do nonstopu pro hambáče. Tohle místo je široko daleko poslední záchrana pro všechny noční tvory, pařmeny, ochlasty a jiné bubáky. Zvenku vypadá hrozně, vyšisované nápisy od slunce vyprávějí mnohé, jen fakt nezvou na jídlo. Je jim to jedno a asi mají proč. Nikde jinde totiž nic dalšího otevřeného není. Ten venek jde však ruku v ruce s nabídkou uvnitř. Hambáč je vlastně taková malinko větší tužší houska, s takovou tou klasickou vyblitou ďábelkou, která je fakt ďábelská, ale asi v jiném slova smyslu než zamýšleli, dále kousek zdechlého plátku salátu, kolečko rajčete plátek masa nemasa. No stojí to necelou padesátikorunu, takže asi tak. 

Jím teda tuhle jedovatost a vrávoravými kroky si to mířím k bytečku. Rekapituluju si večer, sakra to bylo fajn. Přísahal bych, že na prstech ještě cítím její frndičku. Přemýšlím jestli jsem to tímhle trochu neposral. Dochází mi, že Sofi je fakt parádní ženská, tak uvidíme, co z toho vzejde. 

Svět je naštěstí nepředvídatelný.