18. kapitola - Pár vzpomínek ze základky

Celá základní škola byla pro můj milostný život doslova průser. 

Vzpomínám si třeba na takovou kozatou Vendulu z o rok staršího ročníku. Házeli jsme po sobě nesmělými úsměvy a věděli jsme, že si nejsme úplně tak lhostejní. Ale pak, jednou jsem takhle před jídelnou na průlezkách zkoušel nějaké fintičky a ony mi přitom vylezly štrample. Štramplemi se v našem rodném kraji rozumí punčocháče, no a to byl k zkrátka konec, finito, čágo belo. Asi to umocnilo i to, že tam byla zrovna s kámoškama, ale všechny se mi vysmály a já to tenkrát moc nepobral.  Proč jako? Až o ten rok později mi došlo, že člověk  mohl být trapák s maličkostí, natož s takovým kouskem jako jsou štrample. Tak často jsem na ni myslel, záměrně ji hledal a takhle blbě to dopadlo. Byla to krátká a blbá láska.

Začátkem stupně druhého jsem pak sice nebyl vyloženě outsider, to přišlo až později na střední, ale spíše takový šedý průměr. Holky mě ale měly dost rády a často jsme si posílali po třídě všemožný duchaplný dopisy. 

Něco ve stylu:

„Nosíš slipy nebo trenky?“

„Líbáš se radši jazykem nebo normálně?“

Jo s holkama jsem byl fakt zadobře, ale postupem času jsem si připadal jako jejich teplý kamarád. Chodili za mnou, ptali se mě na toho a tam toho, na rady tipu jak ho dostat apod. Ale že by některá zkusila dostat mě, když si tak hezky rozumíme, tak to teda ne. Nalejme si ale sklenku čistého vína, žádného Sklepmistra, ale nějakýho aspoň pozdního sběru. Když si tohle nalijeme, tak zjistíme, že na mě nebylo nic přitažlivého. 

Sympatická, avšak totálně šedá myška, která v ničem pořádně nevynikala. Jo měl jsem pár medailí z různých aktivit, ale ty aktivity byly tak mimo, že se v dětském frajerském světě nedaj počítat. A do toho pak přišly i ty šílený beďary. Zpočátku jsem to sváděl na komáry. Chvíli mi to i žraly, ale byly větší a větší a taky děsivější. Bolely jak sviň a abych předešel bílým hlavičkám, které by se vyklubaly třeba i ve škole, tak jsem je píchal preventivně jehlou.  Nic příjemného, zajed si takhle ke zdroji a vytlačit to o krok dříve. Ono to pak rychleji splasklo, rychleji byl klid, ale následky vpichů mám na nose dodnes. 

Holek bylo ve třídě okolo třinácti a my se všichni u nich točili. Já jsem vždycky vynikal spíše v tom psaném projevu. Nedokážu totiž takhle spatra přesně vyplesknout, co bych chtěl říct. Jasně, že něco do kupy dám, má to hlavu i patu, jindy ale slova předbíhají můj mozek a tak ne vždy to má požadovaný nosný účinek. 

Ale dejte mi do ruky papír, pero a ukecám i to nejzarytější dívčí srdce. Teda aspoň jsem si to myslel. Vzal jsem tedy kus papíru a sepsal jsem Lence, co k ní cítím. Lenka byla taková dlouhovlasá brunetka s pihami a že jich měla. Přišlo mi to v téhle brunetí neobvyklé kombinaci dost parádní. To už mohla být tak osmá třída. Jedinou vadu na kráse, co měla, tak to byly její zuby. První dvě jedničky byly celé zlaté, doteď nevím proč. Nikdy jsem to jinde neviděl, ale přišlo mi to celkem hustý. Napsal jsem teda Lence se zlatými zuby, jak se mi líbí, že mi přijde krásná a takový romantický sračičky a dal jí to do schránky. Dny míjely, já po ní furt z lavice pokukoval, ale ona nic. Až tak za nějaké tři měsíce mi docvaklo, že jsem se nepodepsal. Ta situace mě ale dennodenně ničila, mé city k ní mezitím dočista zmizely. Po letech jsem se přes jiné spolužáky dozvěděl, že začala brát piko. Teda nejdříve ve velkém kradla v sámoškách sáčky od rohlíků, aby si s nimi  mohla šňupat toulen a pak ten perník. Zlaté zuby už nemá, protože jedničky ji dočista chybí. Ale to už bylo v době, kdy jsme byli všichni na výškách nebo dole v dole. Kdo ví, jak je na tom teď. 

Po nějakém tom měsíci jsem napsal taky Kláře, byla mi ze všech holek nejmilejší. Všechno jsem ji to napsal a přidal na závěr taky citát nějakého Johna Lennona o kterém jsem tehdá asi nevěděl, kdo je, ale napsal to moc hezky. Do dopisu jsem přidal sponku na vlasy se srdíčkem a veverkou, kterou jsem čórl ségře. Dal jsem jí to do schránky a tentokrát se záměrně nepodepsal. Přišlo mi to až moc otevřený a fakt jsem se styděl, ale říkal jsem si, že to nějak dopadne. Další den za mnou Klára naběhla, že jsem to byl určo já, ale já zapíral a zapíral. Že to nedává smysl? Tak o tom žádná. Všechno jsou to dost banální zážitky, ale stejně jsem za ně rád. Klára pak po letech  dostala na stejnou střední a do stejné třídy jako já. Naše kamarádství se ještě prohloubilo. Tajně jsem ji místy chtěl, ale nikdy jsem se to neopovážil říct nahlas. Byli jsem přeci jen nejlepší kamarádi, žrali jsme taky Dawsonův svět a tam se přesně takhle ukázkově spálili nesčetněkrát a to by byla prostě škoda. Kalili jsme spolu, nejednou mě taky zachránila. Tak třeba, když jsem se před školou totálně zhulil. Uklidila mě za budovu bazénu a posadila na patník, já si mezitím užíval ten nadpozemský stav a vymýšlel různé teorie. Pak mě o osm hodin později zas vyzvedla, odvedla na autobus a jeli jsme domů. Toliko k mým pokusům být strašně cool a zapadnout, z hulení mám vždycky šílené stavy, někdy je dokážu ocenit a užít si je, jindy mě ale dokážou dost vyděsit. To je taky důvod, proč  jsem nikdy nevyzkoušel nic drsnějšího, i když mě to láká. Za zkoušku člověk nic nedá ne? Třeštíkovic Katka by vám ale mohla vyprávět. Když mi tohle dělá tráva, tak s něčím tvrdším jako vyletím na měsíc? Le Voyage dans la Lune a zpět. 

Klára byla fakt senzační kámoška, jen nevím, jestli se to samé dalo říci i o mě. Měla hodně kluků a já jim často přezdíval přezdívkami jako debil nebo ichtylek. Nejspíše z takové té latentní žárlivosti. Ale ona se s nimi nakonec stejně rozešla a dala mi většinou zapravdu. Po střední jsem šel na vysokou a ona do práce. A tady naše přátelství pomalu končí, vydrželo dvě školy, nespočet všelijakých zážitků, ale život měl jiné plány. Dokonce se pak přestěhovala do Prahy, ale my už byli dočista jiní. Zaneprázdněni a s novým životním stylem, cestu jsme si k sobě znovu nenašli.  Alespoň prozatím. 

Dobře, dobře, vykašlal jsem se na psanou formu a pěkně z vostra zašel za Adél k ní domů a zaklepal na dveře jejího epesního paneláků. Ve třídě jsme spolu každý den prohodili sice jen pár stydlivých slov, ale přišlo mi, že si nejsme lhostejní a tak bychom to spolu mohli dát do kupy. Kamarádi na mě v přízemí počkali v přízemí, já vyběhl do třetího patra, zaťukal na dveře se jménem Čechurovi a čekal. Měl jsem štěstí, otevřela mi rovnou Adél, pozdravil jsem ji a rovnou se jí zeptal:

„Chtěla by si se mnou chodit?“

“Pfůůů, ne.“

„Ok, škoda, čau.“

„Ahoj.“

Dost mě to zlomilo a ovlivnilo. Od té doby jsem se ve třídě  před ní dost styděl a o další holky se už raději nepokoušel. Jo já vím, že to celé zní dost dementně a mimo, ale byla jiná doba. Veškerá naše milostná teorie se točila kolem časopisu Bravo a byli jsme dost často a doslova nepolíbení a fakt jaloví. O pár měsíců později, když se konečně ve škole v přírodě hrála flaška, tak já samozřejmě chyběl.

Ok, nikoho ze základky jsem teda nikdy neklofl. Holek se mi časem líbilo více a všelijakých dalších pokusů ještě něco bylo, ale nikam to nevedlo.  Jednu dobu jsem byl například  hotový z  Martiny, bydlela dokonce ve stejném paneláčku jako Adél. Založil jsem si tehdá na chvíli deníček a napsal si k ní něco jako:

„Milá Martinko, jak já bych se chtěl s tebou líbat, sundat ti kalhotky a prozkoumat každý záhyb tvého klína.“ To už bylo trochu později a dostávám se tím do nového období. No a pak mi deníček zapadl za nábytek a nikdy více jsem ho už neviděl. Kdo dalšího ho viděl a četl? To jsem nikdy nezjistil a kdysi jsme se tomu chvíli i děsil. Proč já si musím takový kraviny pamatovat a důležitý věcí naopak velmi rychle zapomínám?