17. kapitola - Za devatero horami a devatero řekami

Když už jsme cestovali tím časem, mám takové nutkání se s vámi podělit ještě o daleko hlubší morfující okamžiky mého dětství a dospívání. Tam se ten základ mého já totiž celý uvařil, některé ingredience přitom byly navíc, jiné zas chyběly nebo byly dokonce zkažené. Jdeme na to. 

Byl jsem typickým produktem maloměstských devadesátek a nebudu vám tady vyprávět o tom, jak jsem čuměl na Strážce vesmíru a nosil po městě walkmana, kterého jsem dostal od strejdy z Ameriky. Neměl v sobě ale zabudovaný anti shock. Tak jsem ho nosil hezky v ruce a tlumil jsem každý možný náraz. Myslel jsem si, že vypadám stylově, ale takhle zpětně, vypadal jsem spíše jako debil. Fuck, když já vám to právě nakonec stejně řekl. Těch momentů, kdy jsem musel vypadat jako dement muselo být opravdu hodně, ale to k tomu dospívání asi tak nějak patří. Jóóóóóóó´´o sebereflexe, tak ta devadesátkám fakt chyběla. 

 Budu vám tady vyprávět hlavně o ženách, jak jinak, teda spíše holkách. To jsou okamžiky vděčné a nezapomenutelné. Doteď si pamatuju každou ženu v které jsme smočil své brčko, každou holku, které jsem jen s ostychem dal pusu nebo naopak, kterou jsem zlíbal od shora až dolů.  Je v tom totiž něco posvátného. 

První holka, co mě opravdu dostala, tak byla neskutečná. Ale to do doslova i písmene, nebyla totiž skutečná. Bylo to někdy na prvním stupni základní školy. Zdálo se mi o holčině do které jsem byl totálně zamilovaný, chodili jsme spolu za ruce, smáli se od ucha k uchu a pak tady byl ten pocit. Pocit totální naplněnosti a štěstí. Pak jsem se probral a pár minut to ještě rozdýchával. Kde se to v mé dětské hlavičce vzalo, tak to doteď netuším. Nic podobného jsem do té doby nezažil a ani jsem nevěděl, že něco takovýho možný je. Celé mi to přišlo spíše jako takový záblesk z budoucnosti. Byla to má první láska, i když teda jen ve snu. Byla zkrátka vysněná. Trklo mě, že zítra ten pocit bude pryč a za rok si na to třeba už ani nevzpomenu. Sedl jsem tedy ke stolu, vzal si papír a popsal jsem celou áčtyřku o ní, o tom co se mi zdálo a jak jsem se cítil. Připsal jsem k tomu zároveˇn krátký vzkaz pro mé budoucí já.

Něco ve smyslu:

„Doufám, že když tohle čteš, tak si něco podobný už někdy zažil ty moulo.“

Pak jsem ten papír složil do malého obdelníčku, vzal nůžky rozstříhl mého oblíbeného modrého méďu a ten papír schoval do útrob jeho plyše. Další den jsem nechal mamčou méďu zašít. A tak je tenhle vzkaz uvnitř plyšové časové schránky dodnes. Ten nesmrtelný opelichaný modrý medvěd je furt u rodičů, oni totiž nevyhazují zhola nic, prý to všechno jednou zdědí mojí potomci.  Každopádně já se furt necítím na to, abych ho otevřel a ten sen, který se stal táááááák dávno si oprášil. Asi taky nechci zklamat mé dětské já a proto čekám. Pozor teď přijde klišé jak vrata. A tak čekám na tu pravou. Aby část mé dětské duše byla uspokojena a kruh lásky se tím uzavřel. Jako vystřižené z venezuelské telenovely viďte? To bylo první uvědomění se toho, že kluk může k holce cítit něco více než je třeba vděk za výměnu pogů. Tím to začalo, ale pak tady dloouuuuuuho nic nebylo. 

Moje první pusa se ale odehrála ještě několik let předtím. To jsem byl ještě v jeslích. Z nich si pamatuju fakt málo, hlavně tedy to jak jsem v koutu klečel a brečel za maminkou. To se do vás zaryje. V koutu teda proto, že jsem si dovolil mít emoce a brečet za ní, tam jsem strávil opravdu hodně času. Jinak si nevybavuju nic, nikoho, jen takový ty soudružský afro hára mých učitelek, nebo jak se jim ve školce říká. Krom toho klečení v koutě si ještě vybavuju tu pusu. To jsem se tak jednoho krásného slunečného dne poflakoval ve výběhu jeslí a koukal skr pletivový plot na děti od vedle. Tam byla školka a ty děcka byly už někde jinde. Uměly mluvit a tak. Držel jsem se toho plotu, když v tom přiběhla holčička s kaštanovými vlasy, chvíli jsme na sebe koukali, pak mi dala přes plot pusu na pusu a utekla. Tím to začalo a asi i skončilo, více o ní nevím.

Dodnes si taky vybavuju moment, kdy jsem se nadchl pro kozénky. Hádáte správně, žádnou umečenou faunu v tom nehledejte. Jsem typickej horňák a prsa doslova hltám. Začalo to díky mému prvnímu opravdovému kamarádovi, který se jmenoval Tomáš. Potkali jsme  se asi ve čtyřech letech na pískovišti před naší bytovkou a od té doby jsme to spolu tak do puberty táhli. Chodili jsme spolu taky do třídy na základce, ale i když jsem se náš první školní den ve třídě potkali, k sobě jsme si nesedli. Vychcaně jsme se domluvili, že si sedneme každý s někým jiným. S někým, kdo vypadá aspoň trochu chytře, tedy chytřeji než my dva dohromady, ať máme od koho opisovat a tak. Už tehdy jsme si uvědomovali, že kdybychom si sedli spolu, byla by to totální prohroma. Ano, takové uvědomění a vychcanost už v první třídě, to je se jen tak nevidí, byli jsme vyjímeční.

Tomáš tedy bydlel hned vedle ve vchodu a zažili jsme spolu opravdu hodně. A teď to přijde, Tom měl taky starší ségru, jmenovala se Daniela a byla starší o krásných pět let. Prý mě jako malý mrně vozila v kočárku, to si ale vážně nepamatuju. Pamatuju si ale jaká byla pruda, když mě a Tomáše kdysi hlídala. Uběhlo však pár let a všechno bylo jinak, nám bylo deset a jí krásných patnáct. Tehdy se to dost lámalo a já začal holky vnímat o něco  jinak. S Tomem a dalšíma kámošema jsme běhali od rána do večera venku. Nejsem žádný dinosaurus, ale tehdy internet fakt ještě nebyl, jsem jeden z posledních, co zažil normální dětství. Když už jsme se ale dostali k Tomášovi domů, tak jsem se vždycky snažil, ať jsem u něj aspoň do večerníčku. Zas takový děcka jsme nebyli, ale hráli jsme si na to, jak nás teda baví a jak se na něj těšíme. Jakmile odbila sedmá hodina, tak se Danča jako na povel šla sprchovat. To jsme hned nechali v telce Človíčka Človíčkem a přisáli se na klíčovou dírku koupelny. Jo může to vypadat vzhledem k Tomášovi dost incestně, ale byli jsme děcka, žádný internet nebyl a tak byl samo sebou i on dost zvědavý a nadšený objevovat to neznámé ženské tělo. Danča pro mě byla hotová bohyně, bylo to jen pár sekund, možná minuta, ale já hltal každý cenťák jejího těla a jak ladně se utírala ručníkem! Ani kapka nazmar. To jsou okamžiky, kdy ani poezii slova nestačí. Vlasy měla snad až po zadek, prsa parádní dvojky a dole první centimetry houštinky. Tohle ale vážně nijak neodsuzujte, tehdy ji měli všichni. Ano, i vaše mámy. I když ty je mají pravděpodobně i do dnes. Takhle zpětně, není možné aby o nás nevěděla. Jakmile se oblékla, tak jsme vždycky ode dveří utíkali s takovým rachotem, že o nás vážně musela vědět. Jo byla to kámoška. Tak o rok později, mě Tom s totální pyšností ve tváři vzal do našeho bunkru a ukázal mi svůj úlovek. On ji normálně ze šuplíku čorl podprsenku a já mu za to byl moc vděčný. Věděl jsem totiž, že to udělal jen pro mě. Pověsili jsme si ji jako vlajku na střechu našeho bunkru a cítili jsme se strašně frajersky. Když zrovna u toho nebyl, tak jsem si k ní i párkrát přivoněl a představoval jsem si, že to je její vůně. Nikdy mi vlastně nedošlo, že to byla jen vůně jejich aviváže a že tak vlastně voněla celá jejich rodina, včetně Toma. Tím to ale skončilo, Danča si po roce špehování začala dávat do dveří klíček, už byla někde jinde. Abych tuhle kapitolu ale ukončil, tak má bohužel dost hořký konec. Zhruba ve třinácti se Tomáš a celá jeho rodinka odstěhoval.. Já tak přišel o úplně prvního a věrného kamaráda. Vyměnili jsme si sice pár dopisů, ale na to byla naše dětská srdce příliš dětinská. Naše kamarádství zaniklo a znovu jsem o něm uslyšel  jen úplnou náhodou, když se o něm bavili mí rodiče. Tomáše totiž našli oběšeného v lese za velice zvláštních okolností. Stalo se to během jeho tábora, jednoho večera zkrátka zmizel a po celodenním hledání ho našli na tom nejméně pravděpodobném místě. Na větvi stromu, která byla tak vysoko, že by tam sám stěží vylezl. Oficiální zpráva byla sebevražda. Nevím jestli ho na větev někdo vysadil nebo ho ta  touha si ulehčit dohnala k neskutečným věcem, ale jedno je mi jasné. 

On byl vždycky křehká duše a náš svět je místy dost krutý.