Satelitní krása III.

Včera se mi o tobě zdálo. To je to první, co mi po ránu přijde na mysl. Hráli jsme si na mámu a tátu. Měli jsme obří bejvák, roztomilý děcko, spousty zaprášených dekorací a tolik zbytečných knih. Udělali jsme si dobrou večeři. Prcali jsme v kuchyni a pak na zemi před televizí. 

řekla si mi

zneucti mě

ale já tě políbil na stehno

odhrnul kalhotky

a začal tě uctívat

Popíjeli jsme víno a čuměli do půlnoci na film. Teda aspoň já. Nevím kolik si toho viděla, ale ty si u něj vytuhla. Jemně jsem tě vzbudil a přenesl do postele. Teď je ráno a nechci otevřít oči. Chci si ještě na chvíli vychutnat ten pocit. Matrace mi ale pomalu prozrazuje, že jsem v cizí posteli. Cizí a přeci se mi v ní tak dobře spalo, to se mi nestává často. 

Otevírám oči a šmátrám v mysli, abych si vybavil, kde jsem a pak ji vidím. Oddechuje vedle mě, ještě spí. Nějak si nevybavuji, kde se vzala, ale na nočním stolku mám zbytek klobásy a skleničku vína. Talíř a sklenice je na dětské knížce, a tak se zastydím dvojnásob. Talíř položím opatrně na zem vedle postele a otáčím se ještě na chvíli k ní. Čím více jsem vzhůru, tím více mi dochází, že bych si potřeboval vyčistit zuby. Tím bych ji, ale určitě vzbudil. Chci si ještě užít tu chvíli. Hltat ji tak, jako by byla poslední a neměla by se už nikdy opakovat.

Když v tom se rozletí dveře a vzduchem se nese hlasité:

„Doblé lááááno.“

Ale to se k nám už řítí malý roztomilý kazišuk.

„Ahoj stlejdo, teta ještě spí?“ nečeká na odpověď a pokračuje:

„Teto stááávej, musíme dolů na bambuláčka.“

Natka se probouzí, ale reaguje tak, jako by byla už chvíli vzhůru. Třeba je to jen praxe, být furt ve střehu

„Dobré ráno, no jasně, ale nejdříve jdeme na zuby.“ povídá.

A tak jdem. Nejdříve vydrhne tesáky tomu malému skřítkovi. Ten se statečně drží a ani nepípne. Po chvíli, ještě s plnou pusou pasty, ale zapípá:

„Teď ještě plosím Spalklyho.“

Natál se po mně podívá a pobaveně se usměje. Vidí na mě, jak jsem z toho všeho v údivu, ale přitom mlčky obdivuju krásu všedních dní. 

Otevírá šuplík, vytahuje tablet a spouští nějakou appku. Mala si bere do ruky sonický kartáček a z tabletu se ozývá:

„Ahoj, jsi připravena?“ malá na to odpovídá:

„Jasně.“ a Sparkly:

„Tak jdeme na to.“

A celou minutu a půl mele, kecá a povzbuzuje. Teda ten Sparkly, hotový tamagodži v kartáčku. Chlupatá věcička, které malá čistí zuby tím, že si je čistí sama sobě. Fakt zajímavá podívaná. Malá si ty svoje malé bezchybné nablejskané ještě všechny kompletní tesáčky mydlí a Sparkly si u toho chrochtá blahem a povzbuzuje ji, že je moc šikovná a že ještě tady kousek a tam v rohu a pak dole.

„Ještě tady dole jednoho bubáka a máme hotovo.“ a pak tramtadadáááá, koupelnou zní fanfáry a malá dostává od Sparklyho dáreček. Může ho teď celého obarvit na zrzavo a nasadit mu potápěčského brýle se šnorchlem, a to se vyplatí. Na chvíli někam odběhne. 

Stihnu si tak akorát vydrhnou zuby, když v tom je zpět a povídá.

„Udělala jsem lulu.“

„Kde jsi udělala lulu?“ na odpověď jen pokrčí rameny.

Jdeme tedy opatrně dopředu a díváme se pod nohy, jako by na chodbě byly nastraženy nášlapné miny. Chichotá se tomu, v jednu chvíli se zastaví a ukáže prstem na schody.

„Tam!“ povídá a ukazuje.

Tak jo, beru ji do náruče a jdeme pomalu dolů. První schod cajk, druhý schod cajk, třetí jakbysmet ale ten čtvrtý. No ten čtvrtý je pěkný překvapeníčko. Elegantně na něj došlápnu, jako by nic a v tom mi noha podklouzne.

Je to dřevěné, mokré a náramně kluzké, co to je? Totálně polulaný schod. 

Ale to už letím po prdeli dolů po schodech. Malá se během sekundy z toho šoku otřepala, směje se na celé kolo a volá:

„Jedééééém.“ a já ji držím div ji neumačkám a prdel mi skáče po jednom schodu za druhým až dojedeme na ten poslední, jenže na něm nás čeká další překvápko. Tohle by nevymyslel ani Kevin McCallister. Jen co doskáču na poslední schod, tak si celkem epesně sedám do keramické mísy plné nějaké luštěniny. S celou mísou sjedeme z posledního schodu a najednou křááááááááááách. Mísa praská, luštěniny se rozutíkavají po celém pokoji a maličká tomu všemu s nadšením tleská.

„Ještě jednou, plosím.“ nechávám to bez komentáře a jen si povzdychnu. Malou dávám bokem a zvedám se. 

„Ty blááho, Co se stalo?“ ptá se Natka.

„Uklouzli jsme na kaluži. Malá se počůrala na schodech.“

„A je v pořádku?“

„No jasně, držel jsem ji, ale mám zadek teda dobře naklepanej.“

Seběhne dolů, rychle omrkne nepořádek a pak vytřeští oči.

„Vždyť tobě teče krev, podívej, natrhl sis zadek.“

„Cože?!?“ doteď o ničem nevím. Otáčím se k mému pozadí a hledám ono natržení prdele. Když v tom si prstem zajedu do rány. Rázem mnou projíždí ostrá bolest. Prst teda vytahuju a jdu si svůj zadek omrknout do předsíně. Šteluju se do zrcadla a čumím na to jak blázen. Skrz levou půlku mám tak pěti centimetrový šrám, necítím přitom žádnou bolest. Musím přitom uznat, že řez je to doslova profesionálně udělaný. Stačilo by jen o jeden milimetr více a mám nařízlé maso, tohle je ale jen kůže. No jen šrám je to šílený, rozšklebený, hotový Grand kaňon a moc nevím co s tím.

Natka na to taky kouká vyjeveně a prostrkuje prst skrz nařízlou díru v trenkách.

„Teda ty si dopad, jak ti je? To musíme jet na šití!“

„Do prdele, skoro to nebolí, ale jak se tam mám s tímhle jako dostat?“ chvílí přemýšlí a pak dodává:

„Hele já mám nápad, tak za hodinku tu bude ségra. Původně ses měl nenápadně vytratit, ať mi nevyčítá, že si tady vodím chlapy.“

„Počkej, jaké chlapy?“ přeruším ji.

„Ježiš žádné, chlapa, tebe myslím.“

„Hmmmm.“ i tak uraženě zamručím.

„Neštvi mě a poslouchej. Ségra je veterinářka, má tady v přízemí ordinaci. Ona ti to zašije.“ Chvíli nad tím dumám, až se z té představy rozesměju.“

„Tak jo, jdu do toho. K tomu člověk každý den jen tak nepřijde. Uklouznout na pomočených schodech a nechat se zašít na veterinárním stole, boží.“

„Ty si mi ale případ.“ a dá mi pusu.

Rozprostře mi na gauč deku, lehám si na ni, se ví, že břichem dolů. Můj bílý pořezaný zneuctěný zadek svítí skrz celý obývák jako maják. Jen ležím a dívám se, co se kolem mě děje. Malá uklízí rozsypané luštěniny, všechny hezky zametá smetáčkem a nakládá na lopatku. Natka taky lítá po baráku a spěšně ho dává do kupy po našem včerejším mejdanu, úplná Marie Kund´ó. Nemůžu si nevšimnout, že je jakási nervózní. 

Mezitím volí sestře a snaží se jí vysvětlit nastalou situaci. Asi po dvou minutách hovor ukončuje a dodává:

„Zdála se, že je s tím docela v pohodě. Docela se i pobavila.“ a pak čekáme. Za hodinku se rozletí dveře. Celý barák najednou ožije. Ze všech stran se line rámus, malá štěstím výská, Natál vypráví o tom, jak byla maličká hodná, co všechno snědla. Mě nikdo chvíli neřeší, jako bych tu nebyl. Po pár minutách se ten humbuk uklidní a všichni se shlukují u mého zadku. Přísahal bych, že ho ségra i pozdravila, představila se mu a dále si s ním povídá. Říká mu, že teda jdeme, že mu píchne injekci a že ať se nebojí, že to bude v pohodě. 

A tak jdeme. Koukám po ní, znaleckým okem ji zkoumám a hodnotím. Nepamatuju si teda její jméno. To já většinou zapomenu obratem hned po představení, ale vážně hned. Natka je blondýnka, její ségra zas totální bruneta. Zkrátka takový jing a jang, černá a bílá. Ale je to kočka, ukázkový prototyp MILFKY. Kdo ví, ten ví, kdo neví, tak ať to nemusí hledat, je to starý dobrý akronym pro „Mother I'd like to fuck“.  Maj to asi v genech, docela by mě zajímalo, jak asi vypadá jejich máti.  Že by to byla GILF? Ne dělám si prdel, takhle zvrhlý já zas nejsem. 

Milfka mě tedy přivádí do své ordinace a ukazuje mi ordinační stůl. Lehám si na něj, je to nějaká pryžová podložka různě podrápaná drápy a koukám kolem sebe. Milfka mi stahuje trenky pod zadek, malinko mi z toho zaškube v rozkroku. Ze všech stran, z každé zdi na to čumí ze svých rámečků pejsci. Nalevo labrador, přede mnou border kolie a nalevo je něco rozplyzlého, co nedokážu rozeznat. Milfka mi píchá do zadku umrtvováka a ode dveří k tomu slyším roztomilé:

„Jéééé pichulka.“

A pak mi ten můj rozšklebený šrám, tu mou vzpomínku na fajn den zašívá. Zašívá takovým obřím hákem, až je z toho na sedm fajnových stehů. 

„Hotovo.“ pronáší a propleskne mě po mé zdravější pravé půlce. 

„Hezký zadek, mimochodem.“ zakončuje.

Trochu mě z toho poleje horko, poděkuju, jako za tu pochvalu i za to zašití. Dostávám ještě rychlou přednášku o tom, jak se mám o zadek starat a že stehy pak vypadnou sami. 

Oblékám se, loučím se se všemi a mizím ven. Na chvíli si zakrývám před sluncem oči, pálí, jak sviň. V satelitním městečku, v téhle plastové satelitní kráse se za noc nic nezměnilo. Sekačky jedou na plné obrátky, pejsci obchcávaj rohy baráčků, sousedi si s nadšením koukaj navzájem do oken a budují si své sny.

Ježiš nebýt to její ségra, tak bych ji oprcal.