5. kapitola - Krevety nejsou děti od humrů / Druhá část

Popíjíme už dobrou půl hodinku, kecáme o životě, o Salvadoru Dalím a o životě bez Salvadora Dalího. Zrovna když se bavíme o sluchátku z humra, tak nám číšník přináší zlatý hřeb večera. To, na co jsme si celý podvečer šetřili žaludky, nejedli jsme, protože jsme se chtěli přežrat právě tady. A ta chvíle je tady! Tady, tu a zde. 

Pan číšník se rázem stává naší nejoblíbenější osobou v celé restauraci a servíruje nám půl kilovou mísu plnou krevet. Ne však jen tak ledajakých, ale rovnou těch tygřích. Dozvídáme se, že jedna půlka talíře je udělaná na grilu s česnekem, citronem a petrželkou a druhá polovina krevet je dělaná na buzaru. Což, kdybyste nevěděli, je omáčka z česneku, vína, petrželky, citronu a olivového oleje. A že jste věděli, co je buzar? Tak to budete asi krapet snobíci ne? Hlavně nohama na zemi prosím. Není snob jako snob, stejně jako není buzar jako buzar. 

Každopádně krevety jsou tady, a aby nebyly tak samotinké, tak jsou servírované s natrhaným salátem a chlebem, který je jak jinak, než domácí. Představuji si to tak, že ženuška majitele restaurace každé ráno vstane zhruba v pět hodin ráno. Zadělá těsto, mrskne do něj kvásek a nechá kynout. Aby vyplnila čas, kdy čeká  na těsto, tak loupe třeba krevety. Když je hotovo, dá ho péct, pak si vyluští osmisměrku, vyndá chleba a jde spát. Pak vstane pan majitel, udělá takové ty ranní věci jako chcaní, zuby a podobně a pak vezme upečené chleby, vyloupané krevety a běží si to do své stylové restaurace. Kuchaři pak předá domácí chleba, oloupané krevety a může se začít vydělávat. Jestli je to vážně takhle, jakože si myslím, že ano, tak bych připsal na lístek také hlášku o tom, že ty krevety jsou loupané doma. Na to lidi slyší a to lidi chtějí. A taky chtějí bio domácí bezlepkové a bezlaktózové fitness věcičky. 

Dávám si do úst první krevetou potvoru, o pár sekund později zjišťuji, že půl kila krevet není to samé co půl kila brambor. Znáte tu storku, v které se pustí z okna půl kila peří a půl kila železa? Tak tohle vypadá na podobnou vychytávku. Když krevety zbavíme střívek,  nožiček, očiček a tykadélek, tak se z obří tygří krevety rázem stává tygří jednohubka. Na talíři vršíme obří mohylu z ploutviček a krevetky nám z něj mizí stejně rychle, jako nám i mizí z očí naděje o plných žaludcích. Sladká tečka na závěr. Vytoužené čokoládové suflé je tady a je jak jinak než výborné. Musí být domácí. 

„Mmm je to vážně výborný, děkuji za dnešní pozvání.“ povídá ona.

„To víš, že pro tebe jen to nejlepší.“ a nalévám nám poslední zbytky vína, které uvědoměle míchám s vodou a máme tak lahodný mok na trochu déle. Číšník by nás měl asi za burany, ale ten tu není, pijeme si vinný střik a je nám dobře až na jednu maličkost. 

Nikdo nic neřekne nahlas, ale vidím ji na očích, že tahle jednohubka tada na plnohodnotnou večeři nestačila. Z repráků začíná hrát příjemná skladba v které poznávám Hurt, poslední pecku od Johnyho Casha. Poroučím si účet¨, který mi do minutky nesou. Vouchery jsem číšníkovi vnutil, když byla Natál na hajzlíku. Tak to máme navíc tři kilča za láhev vína plus deset procent dýško. 

Říkám si nahlas „Tři sta třicet stříbrných stříkaček.“

Tak to úplně není, opravuje mě a říká „Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček.“

Dávám ji za pravdu a mrkám do peněženky. Zapomněl jsem si vybrat a chybí mi na spropitné. Jistojistě tady berou karty, ale já mám v peněžence opravdový skvost. Pro takovouhle souhru náhod, to chce kvalitní konstelaci hvězd, parádní postavení planet a bůh ví jakých píčovin ještě. V peněžence mám tři kila a třicet tři korun za vrácené lahváče v Bille. Nevyužít toho, tak to by byl hřích. Jistojistě by mi třeba takové kobylky sežrali mou budoucí úrodu, a já bych si tak nemohl udělat domácí chleba. A to přeci nemůžu riskovat. 

Dávám tři kilča do takového toho notýsku pro útratu a přikládám účtenku za vratné láhve. Natál kouká jak blázen, nevím jestli se zlobí a nebo se baví. Pěkně po gentlemansku ji oblékám kabát a beru ji za ruku. Přejeme pěkný večer, děkujeme a zároveň zdrháme.

Mezitím se to venku Natál rozleželo hlavou a je z toho vcelku pěkná historka. A pěkné historky jsou třeba, to jo. Z pěkných historek se skládá pěkný život a člověk má pocit, že ten náš jinak syntetický svět zas o něco obohatil. Si vemte, že tuhle jinak celkem debilní příhodu bude Natál vyprávět dalším lidem a já taky a už jen proto, že to čtete, tak jsem to poslal dál. A ten chudák, který tohle dýško obdrží? Ten to dozajista pošle taky dál a zařadí to třeba do svých top ten historek z hospodského prostředí. Kdo ví, třeba tím i získá nové přátelé. Nebo na to chytí nějakou buchtu, a jelikož třeba budou už řádně popití, tak se ta buchta zalíbí i jeho ženě a třeba z toho bude pěkná trojka, která jim ve výsledku zachrání i manželství. Kdo ví, kdo ví, kdo ví. Já vím, že dýško nemůže udělat snad žádnou zlou krev. Příště to bude třeba stravenka či flexi pas. 

Smějeme se. Snažíme se nalézt na nebi aspoň zmínku po hvězdách, avšak marně. Praha hvězdné nebe jen tak lacino nevypadá. Z fasád domů na nás koukaj sousoší všelijakých významů, údů a výrazů. V duchu si krapet vyčítám tenhle krevetový nápad, příště maximálně jako předkrm. Ale když dám stranou voucher, tak taková pořádná porce krevet vyjde tak na líťo a to je už teda jiná liga. Žaludek se hlásí o slovo a tak navrhuji ještě něco malýho od ťamíků. 

U prvních ťamíků, pan prodavač, sic se tváří strašně mile, ale nerozumí  nám ani slovo a tak na něj sereme. Hned naproti nakonec kupujeme krokodýlí sendviče a cherry doutník. Tygří krevety, krokodýlí sendviče, pro nezasvěcené to musí znít dost exoticky a na hlavu. Sendviče jsme do sebe hodili během minutky. Zajídat krevety sendvičem? To chce odvahu a ta nám neschází. S doutníkem jsme trochu vostrouhali. Má v jednom místě díru a tak ho kouříme pěkně debilně a předáváme si ho jako dýmku míru. 

Mizíme do metra, mizíme z metra a utíkáme ke mně domů. A panoptikum života na pražských ulicích pokračuje i bez nás.