11. kapitola - Na západní frontě neklid

Na západní frontě neklid. V hlavní roli Alan Noak, netrpělivý týpek, znavený pracovní směnou, který jakoby si přišel schrupnout do fronty, protože čas přece nejde trávit lépe. Košíky, jak už bývá zvykem, tak ty u vchodu zase chybí. Skoro by si člověk myslel, že je to nějaká firemní strategie. Beru si tedy větší igelitový pytlík od ovoce a průběžně do něho hážů nákup. Dneska to o vaření moc nebude. Beru si sýr s ořechy, rajčata, okurku, nějaký lepší salám a pakl Heinekenů.

Pamatujete si tu scénu z filmu „Muži v černém“, kde si Will Smith otevře skříňku a tam si žijou pidimimozemšťánci svůj vlastní život ve svém vlastním světě s vlastními pravidly, vlastními bohy, a tak vlastně vším vlastním? Takhle si po každý připadám já, když vlezu do letenské Billy. To je svět úplně vytržený z kontextu Prahy, Česka, Evropy a nejspíše celé planety. Vůbec bych se nedivil, kdyby tohle na nás narafičili mimozemšťané a pouštěli si to doma v osm večer jako svoji reality show.

Letenské náměstí, jakkoli to zní repre, tak Letenské náměstí není nic jiného, než jedna velká sámoška, kolem samý beton, pár  pochcaných květináčů a jeden zevly totálně prochcaný strom. Normálně mi ho je mnohdy líto, tohle si nezaslouží fakt nikdo. Hned naproti, přes cestu se tím vším “kochá” busta Karla Kryla. Bratříčku nevzlykej. 

Bylo to rychlý, šel jsem na jistotu a už stojím ve frontě. Troufám si říci, že je to nejdelší fronta mého života. Kolikrát si taky říkám, co jakože ostatní blázněj. Ale blázen jsem i já sám, vždyť tu stojím s nimi. 

Pod slovy jako:

 „Postupujte…“, 

„Otevírá se nová kasa…“ se ovzduší pohne nadějí. Je to skoro hmatatelný, hladoví se tím i nají. Za ty léta nakupování mám už mraky vychytávek. Tak třeba vím,, že si nemám vybírat frontu podle délky, ale dle toho, co mají ostatní v košíku. To, že je fronta krátká, může mít dost často i negativní důvod. Jako třeba košíky, které jsou vrchovaté zlevněnými dobrůtkami, které všichni dozajista stihnou sníst do data spotřeby. A pak jsou tady koumáci, kteří se chystají na třetí světovou, a tak si naplní košíky hned dva, tři nebo čtyři. Kartony mléka, košíky vrchovaté maˇˇdarskými guláši a trenčanskými párky. Slevy, slevy, slevy. Co kdyby. To pak stačí omrknout ty obsahy košíků a dle toho se pak taky zařídit. Nejednou pak předběhnu kratičkou frontu ze své mazácké na první dobrou delší fronty. A to se pak člověk cítí vyloženě jako génius. Musí to zmínit třeba v nějaké povídce a třeba o tom někdo natočí i životopisný film. Tue story bro. Dalším důležitým aspektem je um paní pokladní. Já se teď nasáčkoval k jedné takové obchoďáky obouchané nesmrtelné pokladnici a ta to rube dvakrát rychleji než ostatní. 

Představte si pět otevřených kas. Za první je schovaná babička, která nejspíše počítá dny do důchodu. Co počítá, ona v něm už nejspíše dávno je. U druhé je roztomilá pohádková paní, která kdyby se postavila, tak mi sahá sotva po opasek. Za třetí je týpek, který co pár minut sekne hlavou do boku. Moje čtvrtá vypadá pak až komicky normálně. Je za ní cikánka ve středním věku, která s divokosti jí vlastní maká jak barevná. A pátá pokladna? Dneska maj všichni zaměstnanci na sobě tričko s nápisem „Příšerná sranda“, ale když má takový tričko stopadesátikilový transsexuál, tak už začíná jít do tuhýho. Hlídači obchoďáků jsou pak kapitolou samou o sobě. Dejte hlavolam Gibonovi a hlídači a primát vede jedna nula. Sami vypadají, jako kdyby chtěli něco ukrást a zároveň se tváří jak největší kápové světa. Brrrrrrrr.

Minutu po minutě se posouvám dopředu. Klučík, který stojí s maminkou přede mnou, mamince pomáhá a s radostí ji kope po zemi košík blíže a blíže k pokladně. Doma bych za tenhle čas stihl uvařit a sníst celou večeři. Na chvíli se zaposlouchám a uvědomím si v plné síle tu bláznivou směsici zvuku. Je to divoký a děsivý.

 Už je přede mnou jen jedna babka. Jenže ta babka měla čtyři jabka a neměla je zvážená! A dvě mandarinky k tomu. Paní pokladní posílá babču úplně s klidem k váze a my čekáme. Oceňuji flegmatický postoj paní pokladní, když si člověk veme, kolikrát takovou situaci musí za den zažít. No já bych to nedal. Babička je asi poprvé v Bille, ta nebude místní. Člověk aby se v tom ale vyznal. V tomhle obchodě se nemusí vážit, tam zas jo, tady ne a tam určitě jo. Z babičky se ale po dalších pěti minutách stává už babča, když ona furt nepřichází a nemá v mých očích už daleko k babizně. Já čekám a čas zabíjím koukáním po frontách. Napočítal jsem dvě kočky, které bych z fleku pozval na něco dobrýho a další čtyři, které by stály minimálně za hřích. Ta jedna z těch dvou, říkejme ji třeba Sphynx, má opravdu boží kérku, která vás láká k bližšímu přezkoumání. Pod boží kérkou si nepředstavujte hlavně nic svatého. Ale jen to, že tahle kóča má fakt vkus a tatér je zkrátka umělec. 

Babča, která stojí za mnou, říkejme ji babča číslo dvě, huláká na pokladní číslo jedna.

„Halóóó paní, však vy ste už fest stará, nemáte být už v důchodu?“

Jedovatě se po ní podívám a zkousám jestli to myslí vážně nebo je jen nalitá.

„Paní pokladní, vy ta nejstarší, mluvím k vám!“

Pokladní číslo jedna zvedne očí, zavrtí hlavou a dále markuje. 

„Tohle je normální otročina.“ mumlá si babča za mou a nemůže se dočkat, až podpoří její cashflow svým nákupem.

Těžší pouta za méně peněz.

Ovocná babča je tady a stále si tak zachovala tvář babči. Babiznu vypouštím z mysli. Vždyť tady se odehrávaj příběhy! A kdybych byl charakter, tak ji to poberu a zvážím sám. Snad příště.

Přicházím na řadu. 

„Dobrý den.“ 

„Dobrý den.“  odpovídá  a usmívá se. A já se jí divím. Nějak nad tím vším vyzrála, nevadí jí stokrát denně zdravit a markovat tisíce produktů. Vypadá smířeně a dost nad věcí. 

„A kartičku máte?“ Ovšem to už je méně hezký zvyk, spíše marketingový zlozvyk. Chápu výhody bodíku, ale stejně mě to vždycky odrovná. Ale držím se a směřuji své nasrání směrem k vedení společnosti. 

„Měl jsem, ale už nemám.“ povídám a v duchu si pomyslím:

 „Měl jsem vaší kartičku, měl jsem taky kartičku od Manga, Marks & Spencera, Reserved, Tesca, DM, Costa Coffee, Cross cafe, Světozoru, Ikey, restaurace Colosea, Tchiba, Hudy, Cinema City a do Barber shopu. Až jsem si jednou začal připadat jako debil a jednu po druhé jsem je rozstříhal a zahodil“.

Lišácky po mě koukne a odpovídá otázkou:

„A nálepky sbíráte?

„Bohužel ne, co za ně teď máte?“

„Za deset nálepek si můžete vybrat plyšáka Příšerek s.r.o.“. 

„Aha, děkuji, nálepky asi nepotřebuju.“

„A to pokud byste dovolil, to já bych si je vzala. Sbírám celou kolekci pro vnoučata“ ozývá se babča za mnou.

„To bych chtěl být teda vaším vnukem. Takovou hodnou babičku mít.“ povídám.  Prodavačka mezitím bleskně zareagovala, dává mi nálepky a já je předávám dál babičce. 

Platím, účtenku nechávám na pokladně, procházím kolem zadumaného hloučku, který si navzájem ty účtenky kontroluje, vylézám a přes uši mě pleskne:

„Vavriem kupte sestru.“ povídá ke mně obchodní zástupkyně Nového prostoru. Pokaždý to luštím, furt nevím, co to znamená. Jednou se jí možná zeptám, ale upřímně mě tahle záhada docela baví. 

„Děkuji, ale já bych to teď neměl kdy číst,třeba jindy.“

Kolem nás se řítí nějaký rachot. Za okamžik zjišťujeme, že přes Letenské „náměstí“, pěkně po kočičích hlavách, tlačí zaměstnanec Billy vozíky. 

Právě taky projíždí prvorepubliková replika tramvaje.

„And there is amazing place of Letna. Letná square.

A turisti fotí.