10 . kapitola - Řádně zapitá Sára

Otevírá se prostor pro chaos. Jsem jako dítě, které vidí poprvé čerta s Mikulášem. Údiv střídá panika. Skončil jsem zde, na špinavé posteli, ukřižovaný jako Kristus. Que vadis domine? Magna cacca. Máme se ve zvyku modlit, když jde do tuhého. Po zbytek života zůstáváme ateisté, ale do nebe, to chceme taky, to jo. Poslední okamžiky derniéry a opona se zavírá, nikdo však netleská. V sále ticho jak v pohřební síni. Rázem jsem mrtvolné tělo vystavené na podstavci. Cítím zápach svého tlejícího masa, oči hypnotizují to jediné místo na stropě. Ústa pootevřená a slovo již nevyslovené. V uších mi zní Wolfyho zádušní mše, vpíjí se do mě jako kaňka do papíru. Naplňuje mi celou lebku, vpíjí se do morku kostí. Každá krvinka, molekula a atom naslouchá a truchlí. Projede mnou řezavá bolest a je ticho. Zavřu oči a postel se začíná třást, zvedá se a vznáší mezi planetami. Nekonečný vesmír a intergalaktická demence. 

Otevírám oči.

Jsem zpět a ochutnávám každý recept z kuchařky šílenství. Tolik chodů, chutí a vůní!

Jsem zpět, s každým vydechnutím ze sebe vypouštím chladivý obláček páry. Dívám se na strop a pomalu na to přicházím. 

Nebyl to jen blbý sen. 

Doma v posteli nejsem ani náhodou. Přede mnou jsou velké ocelové dveře, po levé ruce betonová zeď, po ruce pravé mám několik dalších lůžek s lidmi. Teda aspoň to, co z nich zbylo. Vzpomínky z předešlého dne jsou zastřené, ale mozek se už pomalu vzpamatovává. Snažím se pohnout. Jsem ale připoutaný. Koženými řemeny mám uzemněny jak nohy, tak i ruce. Pohyblivou mám jen hlavu. Připadám si jak motýl připíchnutý špendlíkem v rámečku.  Něco mi ale říká, že na okrasu tady nejsem. 

Mám chuť zakřičet:

„Já ještě žiju!“

Výkřik ale jen suše polknu a dávám se do usilovného rozpomínání. Vybavuji si bar. Za chvíli si vzpomínám i na ty dva policejní buzíčky. Co jsem to ale dělal v té nemocnici? A kde jsem to teď? Vůbec bych se nedivil, kdyby mě po tom mém včerejším teátru zavřeli na psychinu. Podle všudypřítomného odéru to bude patrně něco krapet jiného. Nejspíše jsem se konečně propil i na tu slavnou záchytku! 

Dlaně mám černé, jak kdybych sem došel po čtyřech. V puse sucho, jak kdybych tři dny nepil a že jsem toho vypil předešlý večer dost, tak o tom žádná. Na bradě cítím takový zvláštní ledový pocit a snažím se rozpomenout, jestli já se včera náhodou nepopral. Ale zatím toho moc nevím. Jinak si připadám docela v pořádku a tak volám směrem ke dveřím:

„Haló, je tam někdo? Já už jsem v pohodě, můžete mě pustit.“ 

Nemám zdání kolik je hodin a netuším, kde mám své osobní věci. Někteří mí spolubydlící už spolu debatují, jiní vydávají takové neurčité, místy i nelidské zvuky, ale nikdo už nespí. Zkouším někoho zavolat ještě jednou a po chvíli znovu. 

Konečně se otevírají dveře.

„To je sice pěkné, že se cítíte fajn, ale ještě si tady nějakou chvíli pobudete. Vrátím se tak za hodinku, a pokud naměříme půl promile, tak vás s radostí pustím. Včera jste nám tu ale nadělal pořádný bordel a tak pochybuji, že půjdete domů před obědem.“ pronáší ke mě tak padesátiletá pomenší paní s natupírovanými vlasy a otráveným obličejem. No ještě aby sršela nadšením, tohle asi nebude její dream job a zabouchne dveře.  

Jak minuty míjejí, tak se mi z předešlého dne vybavuje více a více detailů. Všechno do sebe začíná pomalu zapadat a, i když mám stále dost hluchých míst, hřeje mě pocit toho, že se nakonec tak moc nestalo. Nikoho jsem nezabil, možná pár lidí jen nasral. Stejně se ale raději večer mrknu na zprávy. Tahle vynucená poloha už začíná být pořádně nepříjemná.

Všímám si, že konce řemenů jsou docela dlouhý a nejsou ani tak moc daleko. Vrchní část těla naštěstí nemám k lůžku vůbec přišpendlenou a tak se pokouším dostat hlavu k pravému řemenu u zápěstí. Nedalo to moc práce a jsem tam! Chytám zuby řemen ve sponě a ihned na mě zaútočí chuť zatuchlé propocené kůže. Kolik jen vožralů tady muselo ležet! Pokračuju dále, cesta ke svobodě není nikdy zadarmo a opravdu se mi daří řemen pomalu, ale jistě dostat ze spony. Pak řemenem trhnu a pravá ruka se uvolňuje. S radostí pouštím řemen ze zubů a poprvé se mi o slovo hlásí žaludek. Takovej humáč jsem snad v puse ještě nikdy neměl. Dávám se do zenového klidu, myslím na Scarlett Johansson a žaludek se uklidňuje. 

Dívám se na uvolněnou ruku, jako kdyby to mělo být něco posvátného. Vidím v ní náznak svobody. Něco tak samozřejmého, něco čeho jsem měl denně, měsíce a roky fůru a až teď mi dochází její cena. Vysypal bych celý obsah mé peněženky a zasypal bábu za dveřmi stravenkami, jen abych se už dostal domů do mé postele. Kocovina se přeci musí vypíjet litry Coly a zajídat hromady jedovatého jídla. Tak to má být a tak je to správně. Jak já si budu všeho vážit! Teď je pro mne i taková poklidná kocovina na hony vzdálená. Osvobozuji si i levou ruku a nohy. Sedám si na lůžko a zhluboka se nadechuji. Dívám se kolem a nenápadně zkoumám ostatní návštěvníky tohoto zvláštního hotýlku.

Po chvíli na mě volá chlápek s dlouhými prošedivělými vlasy, kolem kterých má černý proužek šátku:

„Hej ty, ty jsi úplný Houdini. Já tady nejsem poprvé a asi ani naposled, ale tohle jsem tu jaktěživ neviděl. Pojď sem a sundej mi to taky.“

V záchvatu empatie skáču z lůžka, ihned se mi podlamují kolena a div sebou neseknu. Beru si deset sekund na stabilizaci, pomalu se mi ke kolenům sesouvaj kalhoty. Koukám na to jako blázen, vypadá to, že nemám opasek. Připoutaný pán nula dvě si toho všímá a povídá:

„Opasek ti sebrali schválně, aby ses na něm nepověsil.“

„To by mě zajímalo, kolik lidí se na záchytce teda věší. Kdybych se měl pověsit, tak si vyberu něco romantičtějšího. Třeba takový Karlův most nebo Orloj.“

„Ale tam jsou komáři. A taky turisti.“ povídá nula dva.

„Jo to máte recht.“

Jdu k pánovi se šátkem, toho jsem si pojmenoval nula jedna a uvolňuji mu obě ruce. To opakuji také u nula dvojky, trojky a čtyřky. Ti pak uvolňují zbytek našich spolubydlících. Většina je nadšením bez sebe, druhá polovina nesvá, jak kdyby čekala nějaký trest. Jako by to nebyly poprvé a ví, že si mají své odležet a teď neví jak se svou svobodou naložit. 

Nula čtyřka jde k železným vratům a buší na ně. Za chvíli přiběhne záchytková bába a řve na nás přes dveře:

„Jak jste se dostali ven vy ožralí dobytci?“

„To tady Houdiny, je to charakter.“

„No ty máš dost chlape, mazej si lehnout, všichni ještě máte dost času. Hrajte si třeba slovní fotbal.“

Lehám si na lůžko. Zavírám oči a dostává mě pocit totálního zmatku. Snažím se myslet na něco příjemnýho. Sára, má tak krásný záda. Záda, která zvládnou všechnu tíhu světa. Něco jako zeměplocha, jak ta želva, co nese nad sebou celý svět. Jen si místo želvy dosaďte nahou ženu. Tak to je Sára. Do prdele, tak to byla Sára. Proč si pamatujeme, co bylo, ale už si nepamatujeme, co bude? Skutečnost je padělaná. 

Otevírám oči. Nejspíše jsem si i na chvilku zdříml, protože polovina osazenstva je už pryč. Buším s nadějí na vrata, s nadějí, že už jsem i já na řadě. Otevírá mi nová ženština. Pohledná brunetka okolo čtyřicítky. V obličeji je ale dost ledová. Ledová jako to pivo, které jste zapomněli v mražáku a pak práááásk. Automaticky mi strká do ruky mašinku na zjištění promile v krvi. Foukám, ani jsem se nestihl pomodlit a přístroj ukazuje jedna celá dva. 

„Tak to si tady ještě pobudete.“ a dává mi do rukou skleničku vody, tablety hroznového cukru a radu.

„Pijte, dejte si cukr a udělejte si pár dřepů nebo kliků. Rychleji tak spálíte promile.“

„Díky.“ odpovídám, ale na odpověď už nečeká a zabouchne dveře.

Víte, co nechcete dělat, když se ocitnete s gigantickou  kocovinou na záchytce? Tak třeba cvičit, to je vážně trochu mimo. Touha po tom vypadnout je však mocnější. Dostat se z těhle stěn se vážně jeví jako něco nepředstavitelného. A to jsem tu pár hodin. Co takový vězni odsouzeni na pár let, desetileté či doživotí? Minimálně k posrání. V duchu si slibuju, že už budu sekat latinu. Laudo, laudas, laudat. 

Piju vodu, dávám si hroznový cukr a se vším všudy jsem tomu dal tak na šedesát kliků. Málem jsem u toho vyblil duši, pro mě fakt heroický výkon a připadá mi jako by promile spíše narostly. I přes to všechno brunetka pouští jednoho týpka za druhým až tu zůstávám nakonec úplně sám. Můj poslední test totiž naměřil žádnáceláosm promile a to ještě nestačí. Přemýšlím, co jsem to včera mohl vypít výjimečného, že jsem tu zůstal jako poslední. Připadám si celkem nevinnej. 

Dívám se ven skrz zamřížovaný okno, musely už uběhnout tak dvě hodiny, hádám, že je mezi jednou a druhou odpolední. Dveře se otvírají a já konečně nadýchám krásných žádnáceláčtyři promile. 

Haaaaaaallelujah, opouštím svou celu, vede mě dlouhou nekonečnou chodbou do šatny. Dostávám své osobní věci, hned se dívám na hodinky a je deset minut po druhé hodině. Na mobilu mám pět pokusů o dovolání a jednu zprávu od metrouška:

„Ty vole snad žiješ, to jsou pěkní kokoti, dej mi echo co a jak.“

Provlíkám si opasek poutky kalhot. Hurá mám prostředek k sebevraždě! Koukám do peněženky. Nevím, jestli jsem všechno prochlastal či mě o něco obrali, ale v peněžence se skví padesátikoruna a jen doufám, že nejsem někde mimo město.

„Že jsem tak smělej. Můžete mi říct, jaký je rok a v kterém městě jsem?

Madam ignoruje mou otázku na rok a odpovídá:

„Jste na Bulovce.“

„Fajn, díky.“

A podává mi kousek papíru. Na něm stojí rovných tři tisíce korun za luxusní ubytování v řemenech a na prochcané matraci. All you can eat. Je libo hroznový cukr, omítka či vzduch, z kterého se dá opít? 

Držím hubu a následují paní šatnářku či, co to je, novou chodbou vedoucí k prozářeným dveřím. Otevírá mi dveře a říká:

„Sbohem.“

„Boha bych do toho netahal. Mějte se“ a kráčím vstříc čerstvému vzduchu. 

Zhluboka se nadechuji a vtahuji chladivý vzduch do plic a zase ven, do plic a ven. Nemůžu se toho nabažit. Takhle modré nebe jsem snad nikdy neviděl. Ať má člověk rád jakýkoliv barvy, tak modré je třeba si opravdu vážit. Je to barva svobody, nekonečného oceánu a oblohy. Ještě včera jsem v mracích viděl maximálně ovce a kozy. Teď je to samý Rubens, Goia, Bosch. Každý kousek nebe je pro mne umělecké dílo. Svoboda. Velkolepý výraz a přitom tak často znásilňovaný. Svoboda jako marketingová děvka. Dejte si tohle slovo do názvu své politické strany a podprahovou pozornost voličů máte zajištěnou.

Jdu ke zpětnému zrcátku auta, abych se na sebe konečně podíval. Na pobledlém obličeji mi až nelidsky svítí tmavé kruhy pod očima. Jsem jak vystřižený z nějaké Burtonovky. Mou pozornost ale dostává především brada, na které je asi dvou centimetrová trhlina rozšklebená do všech stran, se zaschlou krví a bůh ví čím ještě. Snažím se dát obě strany k sobě, ale jako by k sobě nepatřily. Přemýšlím, jak to bude vypadat, až se rána zahojí. Budu zjizvený? Budu mít na celý život připomínku na tuhle pošahanou noc? Ale to trochu předbíhám. Naštěstí se nacházím v areálu nemocnice a tak si to bez dalšího otálení mířím na pohotovost. Po chvíli nacházím patřičné oddělení, okýnkem podávám svou kartičku pojištěnce a sděluji sestřičce, že potřebuji zašít bradu. Na řadu přicházím za necelých patnáct minut. 

Doktor si říká nahlas:

„Noak, Noak, co mi to jen říká. Ááá už vím, vy jste tu byl u nás včera v noci. Vyprávěl mi o vás můj kolega, který měl bohužel noční. Údajně otřesný zážitek. Nechtěl jste se nechat ošetřit a řval jste něco o zkorumpovaném systému. Tak nám nezbývalo nic jiného, než vás poslat tady za roh s tím, že se z toho snad vyspíte.“

Cítím se jak dement, vybavují se mi opravdu malé střípky a zmůžu se jen na otřepané:

„Ehmm to mě mrzí, jsem to včera trochu přehnal s pitím. To víte, nešťastná láska, dostal jsem kopačky.“

A ani slovem se nezmiňuji o policajtech, kteří byli taky celkem mimo. Chci se jen nechat zašít a vypadnout. Začínám si pomalu z téhle návštěvy něco vybavovat, jsem si jistý, že jsme pak jeli autem. Pamatuji si hlavně ty hvězdy. Ale kam jsme to jeli, když je záchytka tady za rohem? Možná nějaké mazácké kolečko? To už asi nikdy nezjistím. Možná tu měli plno, kdo ví.“

„Bohužel pane Noaku, brada zašít už nepůjde. Už je na to moc pozdě. Jizvu budete mít nejspíše o něco větší, než kdybychom ránu zašili, ale ono to sroste i tak. Teď vám to vyčistím a zalepím.“

Celý zákrok netrvá dlouho, dostávám doporučení na to, že už nemám tolik chlastat a mizím ven.

Spletitostí městské MHD se pomalu dostávám na Náměstí Republiky. Chce to snídani, teda oběd a tak zalézám do vestibulu metra pro něco, co mi zcela určitě probudí chuťové pohárky. Já se už párků v rohlíku najedl teda kila, ale ten co mají tady dole při vchodu do metra na Náměstí Republiky, tak ten je libový. Když si připlatíte deset korun, tak vám dají i zvýhodněnou plechovku s Colou. A toho zcela bez jakéhokoliv rozmýšlení využívám. Poroučím si tedy párek s plnotučnou hořčicí a jednoho plecha s colou. Co více si přát? Konec reklamní vsuvky. V peněžence mi zbylo posledních patnáct korun, doslova běžím ke schodům a lezu pomalu na vzduch. Dávám si přitom první obří kousanec, jak málo stačí někdy ke štěstí. To víte, že tohle je výraz čistě pro naši zemičku? Ve většině zemí mají teplého psa a zdá se jim to normální. 

Než vylezu těch pár schodů, tak je celý párek i s rohlíkem ve mně. Kdybych mohl vrátit čas, tak ho objednám snad třikrát, ale teď je každý krok naprosto cenný. Dobelhávám se k tramvaji a opravdu si dnes vážím každého nadechnutí čistého vzduchu. Teda pokud se dá takhle označit ovzduší našeho hlavní města. Tramvaj mě moc netrápí, za chvíli přijíždí a už si to jedu domů na kopec. Z letargie mě vytrhává výstava na naší letenské Artwall s podtitulem „Co mi otec strkal do vagíny.“ Poslání je to samo sebou velké, ale jak pak máme být mi leteňáci pod takovouhle masáží v pořádku?

Po měsíci a půl mi do schránky přichází dopis:

„Bla blá blá a blí blí blí, za vaši cestu policejním automobilem jsme vám nuceni naúčtovat třistapadesát korun a bló bló blú blá.

Jako daňový poplatník se cítím krapet okraden Hmmm příště je zkusím ukecat na Ubera. Ježiš jaké příště? Ale kdo ví, co bude?