12. kapitola - Muzejní noc / První část

Stojím na Palmovce, posilněn litrem a půl červeného začínám pomalu vnímat krásy světa. Myslíte, že to na Palmovce nejde? Stačí jen zavřít oči a pustit si do uší nějakou parádní hudbu a taky se nalokat toho vína. Mám pár takových skladeb, které mě totálně rozloží na atomy, poslouchám je jen zřídka, právě proto ať se mi moc neoposlouchaj. Jednou jsem udělal fakt blbost, dal jsem si totiž moji oblíbenou skladbu jako vyzvánění a co vám budu říkat, nemůžu ji ještě teď po letech ani cítit. Po pěti minutách hibernace vytahuji sluchátka a pouštím si k sobě zpět hluk města. Zkuste zavřít oči, vypnout jeden smysl a těm dalším dát mnohem větší prostor.  Uvědomíte si, že slepec žije ve skutečnosti s očima dokořán. Svět je tady stále a tak nějak více, i když by nejspíše Schrödingerova kočka nesouhlasila. Když oči otevřu, tak vidím to, co chce vidět můj mozek a jelikož každý člověk je jedinečný, tak každý vidíme jinak. Každý jsme tvůrce své vlastní reality. 

Má realita je teda kurevsky pokřivená. Uprostřed autobusového nádraží stojí týpek a řve:

„Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaah wooooooooooooooáááááááááá“.

„Kééééééééééééééééééér juááááááááááááááááááááááááá“.

Tak kulturní vložku, tu bychom dnes měli. Jdu jen pár kroků na tramvaj a během pár minut mi taky jednička přijíždí. Jdu právě od Adama, který Palmovku zbožňuje, právě pro tu její těžko konkurenční špínu. Adama jsem potkal před lety na události, kterou pořádala malířka Lucie Skřivánková. Tehdá však vůbec nešlo o žádnou výstavu. Pořádala ve svém ateliéru večer na téma Bond girl. Byla to projekce s výkladem o ženách, které James Bond za ty dekády v několika svých reinkarnacích pošukal. Nechat si to ujít by byl dozajista hřích, pokud jste věřící  a pokud nejste, tak by to byla jen kurevská škoda. Venku před ateliérem jsme si během přestávky oba vytáhli doutníčky a tak jsme se poznali. Uznávám, doutníček zní trochu přitepleně, ale ona je to taková ta zmenšená verze doutníku, která nemá s doutníkem vlastně moc společného. Tak chápejte, že to jinak ani nejde nazvat. Jo a ještě byl višňový.

Toliko k našemu seznámení a pak už jen následovala plejáda více či méně dobrých zážitků a příběhů. U Adama jsem ted večer sežral tolik stripsů, že jen čekám, kdy začnu kdákat. Však jsme taky generace KFC s proklatě dobrým mozkem. Minimálně tak dobrým jako ty stripsy. Adam studuje na letenské AVU na malíře, či tak něco. Každopádně člověk si ze startu malováním svých věcí vůbec nic nevydělá a tak jsem ho dneska zastihl zrovna uprostřed jeho brigádky. On si Adámek svítil projektorem na plátno Klimtovu Adél a s pečlivosti mu vlastní obtahoval olejovkami jeden secesní kousek za druhým. Když se mu to povede, tak prý dostane pěti líťo, když ne tak dvojku za snahu a barvy.

Tak ta jednička mi právě přijela, lezu do ní a vyjíždím směr Spartáááá. Vždycky když to řeknu, tak se ve mě probouzí malý chulígánek, po chvíli se ale ztrácí.

Dnes máme totiž muzejní noc. Nenechte se ale zlákat názvem, ono to obnáší také celý podvečer a večer, i když díky legendárním frontám je to místy opravdu do noci i rána. Člověk se pak nesmí bát všelijakých kompromisů a hlavně se obrnit fakt velkou dávkou trpělivosti. 

O téhle události mi dala echo Natál. Napsala mi, jestli bych se k ní chtěl přidat a že dojde i jeden její kolega. Moje kolegyňka o tom taky básnila, tak jsem ji neváhal oslovit a ona se neváhala přidat. Minimálně jsem si tak pojistil, že nebudu těm dvoum křenit, co já vím, co on je zač. Jasně, že mě pokropila špetka žárlivosti. Heh, prý špetka, ale hned jsem to ze sebe otřepal. Budou to už tak tři měsíce, co jsme se neviděli. Chtěla prostor, dal jsem jí ho se vším všudy, i když jsem se vážně dost přemáhal abych ji nenapsal. Opravdu moc, ale vím, že potřebovala klid a snad to i přineslo nějaké to ovoce. 

Právě jsem dojel na Spartu. Tramvaj mě vyklopila hned vedle nekonečné letenské pláně a vzývaného fotbalového stadiónu. Když se řekne Sparta, co to ve vás evokuje? Já tu mám fotbal, pak devedesátkový cigára a ty nesmrtelné mytologické bojovníky. Pěkně je tímhle znásilnili, jen co je pravda. 

Ale ty stadióny, ty vidím jako novodobé hybridy mezi amfiteátry, divadelní scénou a kostely. Kostelům jakože všechna čest, ale středověk už tak nějak pominul. Lidé se na stadiónech scházejí, vzývají a uctívají svůj klub a zpívají pro něj chvalozpěvy. Leckteré zákroky a následné reakce pánů fotbalistů jsou pak často čiré herectví. Měli by pro ně vytvořit speciální sekci ve Zlatém lvu. 

Přicházím na zastávku, Natál už tady čeká. Na sobě má přiléhavé šedé šaty, vlasy zapletené do copku a moc jí to sluší. Ostatně jako vždycky. Jsem z ní celý nějaké naměkko. Jako bychom se viděli poprvé v životě a přitom se znali celý život. Zahledím se jí do očí, vidím v nich kousek naší minulosti, ale přítomnost tu nějak chybí. Jsme tady, ale mezi námi jako by byla nějaká amorfní clona.V plném rozsahu mi dochází, že jsme se dlouho neviděli, co se mezi tím  vším stalo? Pokud na to nepřijde řeč, tak o svém románku zkrátka pomlčím. Musím, byla to fakt šílenost. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že i takové šílenosti musí člověk zažít. Patří to k životu.

Dáváme si pusu na tvář. Nemůžu si ale nevšimnout toho, že je to blíže úst, než je zdrávo. Anebo se mi to jen zdá? Můžu za to já nebo ona nebo my oba? Musím s tím přestat, šrotuje mi to o stošest a to je teprve začátek večera. 

„Čau Natál, moc rád tě vidím, jak se máš?“ a usmívám se dost upřímně. 

„Ahoj, ale tak nějak všelijak. V práci je to dost náročný, ale dneska vypínám. “ usmívá se, zlehka zkřiví úsměv a pokračuje:

„Myslel jsem, že se ozveš.“

„Já myslel, že to nechceš.“ a připadám si jako blbec. 

„Máš pravdu, asi to tak bylo lepší.

Vteřiny ticha, co se táhnou jako celý den. 

„Koukej, co jsem koupila na dnešní večer..“ a v tašce poodhalí flašku rumu. Jsem ji zároveň vděčný, že to dále nerozebírá. 

„Ty kráso, rum jsem nepil, ani nepamatuju.Co kdybybychom si z něj udělali drink? Trochu jsem asi vyměkl, můžeme ho slít s s kofolou, co myslíš?“

„Okáčko, tohle jsme si s kámošema naposledy míchali tak v šestnácti, sedmnácti. Nejčastěji v ově před Fabricem. Tam jsme si házeli tenhle koktejl do křoví před klubem a mezi písničkami si chodili ucucávat. To víš, byli jsme švorc“

„Koukám, že všude stejný. Dělali jsme to samý, stejný koktejl a stejně prázdné kapsy. A abychom měli na koncerty, chodili jsme dokonce ze školy domů pěšky, ušetřili jsme tak na vstupné a na nějaký ten drink.“

Se zbytkem party si dáváme sraz na Letenském náměstí. Mezitím kupujeme v Bille Kofolu v akci a ušetřili jsme tak celých osm korun. Dnes to vypadá na zázračný večer, ve frontě stojíme jen deset minut. Zrovna, když se mě ptá pokladní na kartičku, tak mi přichází sms od kolegyně. Píše v ní, že se před chvílí pohádala s přítelem a nechce v tomhle odejít pryč, že si to zkusí doma ještě nějak vyříkat. No jo, vztahy.

Okej, nevěděl jsem, že má chlapa, to bych ji asi ani netáhl ven. Osud tedy zasáhl.  Za to kolega od Natál, čeká na Letenském náměstí se svojí exotickou kámoškou. 

Za chvíli se dozvídám, že týpek se jmenuje Pavel a jeho kámoška Macire. Suma sumárum, i tak nikomu nekřením a tenhle pár, možná nepár vypadá dost na pohodu. 

„Kam půjdem jako první?“ ptá se Pavlík.  A pokračuje:

„Slyšel jsem, že parádní je  Muzeum Karla Zemana na Kampě.“

„Jen ty fronty už nejsou tak parádní Pavle, prý se tam stojí i dvě hoďky. To si radši přes týden zaplatím tři kilča a ušetříme si pár hodin života.“ povídám. A připadám si jako takový den negativní čuráček. 

„Hele tady za rohem mají muzeum kávy, začala bych tam.“ říká Natál a my všichni souhlasně mručíme a kýváme. 

Bez dalšího váhání jdeme směrem k muzeu, mezitím se dozvídám, že tatínek Macire je z Ghandy a maminka z Ostravy. Chceme o tom vědět více a postupně jdeme více do hloubky. Leze z ní, že když tatínek přijel do česka, tak nejdříve prodával hodinky tak různě po podchodech. No a teď vlastní půlku lesů v Severomoravském kraji. Bůh ví proč. Ani Macire to neví. 

Nad kanálem slýváme dokupy kofolu s rumem. Teda nejdříve upíjíme Kofolu. Podáváme si ji dokola a když už poslední deci nedáváme, tak ji uléváme do kanálu. Co by za to dali malá somálčata. Vždycky si na ně vzpomenu. 

Tenhle koktejl by si Kofola měla dát do reklamy. Víkendový start pack a všichni alkáči procitnou.

O pár metrů dále už stojíme ve frontě. Kecáme, točíme koktejl a jsme za něj tůze rádi. Z bytu nad muzeem se line dobře známá retro melodie hitu od Bronski Beat – Smalltown Boy. Naše holky se začínají vrtět a já dostávám takovou předtuchu, že tenhle večer bude moc príma. 

Po pár minutách už stojíme před vchodem. Lidi pouštějí dovnitř po troškách a po stejných troškách zase vypouštějí ven. Lezeme dovnitř a za pár kroků zjišťujeme, že je to nuda na entou. Jako víte co, kávu hltám po litrech a to doslova.  Ale tahle středověká výstavka mě moc nebere. Tmavě upražené zrno střídá to světle upražený a můžete si prý tipnout, který je kyselejší a tak. Mrkneme se na džezvu, mrkneme se na frechpress a někomu přes rameno na dokument, který běží na zdi, a prcháme ven.

„Okej, to bylo o ničem.“ povídám.

„Jo.“ Pavel

„A smradu.“ shodnou se holky. 

Mrknu se na net do programu a nalézám záchranu. Překecávám je ať jedou na blind a nechávám si tohle překvapení jen pro sebe. 

Za chvílí už sjíždíme do samého středu turistického mraveniště. Jedna propařené noc tu vyjde tak na tři tisíce. Za thajskou masáž si turisté zacvakají taky tak trojku, ale přitom ji skoro vždycky najdete na slevových portálech tak za tři kilča. Vítejte na Mostecké. 

Uprostřed mostecké odrbárny se nachází dost výjimečná a zajímavá galerie, jejíž stěny se skví kundičkami, penisy, prsíčkami a zadky.O tématu výstavy nemají ani páru a zjišťují to teprve až po pár krocích.

A je sranda pozorovat ty reakce. 

Pomalu jim padá čelist, oči se otvírají doširoka, tváře krapet rudnou.

Tentokrát moc nekecáme. Jen to vsakujeme a užívá si to. V temném koutku galerie si přihnu z flašky Kofoly. 

Byl jsem vyvolen jako hlavní opatrovník. Blbá volba. Piju dvakrát tolik.

Výstava má něco do sebe. Jakože rodiče bych tu asi nevzal, na první rande to taky není asi ideální. Asi. Ale když hledáte co by, zajděte si na prošukanou výstavu. Je to zážitek.

Jdu v extra temné části a najednou se proti mně vyřítí gigantická plastika penisu a div si nevypíchnu oko. 

„Do prdele,. To by byl kokotský úraz.“

„Doslova.“ zasměje se Natál.

Prolézáme jednotlivé místnosti, obdivujeme, zíráme, divíme se. Přiznám se, že mi nejednou ztvrdl. Pozoruji holky, oči mají dokořán a koutky úst jim cuká. Představuji si, že snad nejen ústy.

Trvá nám to dobrých dvacet minut a labyrintem uliček vylézáme ven. Nikdo nic nekomentuje, každý si necháváme svůj zážitek z výstavy v sobě a jde na nás vidět, jak nám to každému vyhovuje. 

„Co včil?“ nadhazuje Macire.

„Nějaký klubík?“ napadá Natál.

A tak je muzejní noc u konce.

„Hele kousek odsud, na Národní má můj kámoš podkrovní byt s výhledem na Petřín.“ říká Pavel.

„MmMMMMmm“. shodli jsme se.

„A má tam i kulečník a vířivku.“ říká v něco nad nulou Pavel.