Satelitní krása I.

 Na chvíli si dějově odskočíme. Hop...

Dva týdny bez sebe. Všechno je hektické, rychlé a fádní. Včera dávali v telce nějaký francouzský romanťák. Ovladač byl ode mě daleko, celé čtyři kroky a mě se zkrátka nechtělo zvedat, totálně bez energie, totálně bez nápadu, co jiného bych ostatně dělal. A tak jsem na to čuměl a vsakoval to do sebe. Film se jmenoval Perfect day, bylo to o dni, ve kterým si chtěli užít každičkou minutu. Nevím, jestli to věděli nebo ne, neviděl jsem totiž začátek, ale na konci toho dne ten týpek umřel. Dostala ho jak jinak než zákeřná nemoc. Žít tak o dvě stě let v budoucnosti, tam by to nejspíše zapil nějakou tabletkou a je v cajku. Všechno je to stejně jen otázkou času, stejně jako kdysi zabíjeli spalničky nebo obyčejná teplotka, ale pak našel Saša náhodou na petriho misce plíseň a lék byl na světě. Ale možná tu za takových dvě stě let ani už nebudeme. Možná si Země najde lék na lidstvo sama. 

Každopádně mě celá tahle pohádka inspirovala, zase jsem si jednou uvědomil, že není čas ztrácet čas. Vím, že je to klišé jak vrata, ale je na tom zkrátka mrtě pravdy. 

Brnkl jsem Natál, vzala to hned napoprvé:

„Čau zlato, neruším?“

„Ahoj, ne v pohodě, jak se máš?“

„No tak zvláštně, co děláš zítra? Rád bych tě viděl.“

„To záleží, přes den jsem mimo město a navečer hlídám dcerku mojí ségry. Je to půl hodinky za Prahou, na noc, ona přijede až další den dopo. Stavíš se?“

„No ty bláho, proč ne, snad ji nevyděsím. Kolik má?“

„Minulý týden měla tři roky. Ráda tě uvidím. Doraz prosím tě střízlivej, panáka si můžeme dát večer.“

„Ježiš jo, neboj se. Pošli mi prosím adresu do sms. V kolik mám dorazit?“

„Uspávat jdem něco po sedmé, třeba na pátou, šestou?“

„Paráda, počítej se mnou. Zítra, čau kotě.“

„Supr, zítra, pusu.“

Je zítra. Proběhnu Billou. Cestou beru nějaké antipasty, zastavím se u regálu s tvrdým, netrvá to dlouho a vybírám starou dobrou Buschmillku. Mnohem déle se zaseknu ve sladkém oddělení. Všechno to vypadá bláznivě, barevně, přitrouble a jedovatě, tolik možností, tvarů a chutí. Že mě to nenapadlo hned, beru nakonec nesmrtelné Kinder vajíčko, to malá určitě ocení. Těsně před pokladnou ještě chtě nechtě sjedu časopisy. Doslova tam na mě svítí Playboy, další věčná klasika. Neodolám a bez špetky studu si do něj zalistuju. S překvapením zjišťuju, že ty články nevypadají až tak blbě, asi bych si i početl a pak tu máme ženy. Nemůžu si pomoct, ale nějak to na mě nefunguje. Jsou umělé, atmosféra fotek je laciná a chybí tomu příběh. Mám z toho takový pěkný deja vu, na podobný fotky jsem jako malý chodil rodičům pod noční stolek. Tam si totiž schovávali Leo, ale to byla trochu jiná jízda, to zas jo. Asi nebudu cílovka. I když jedna přírodní kráska tam teda je. Jedna strana, druhá a na třetí si ji už rozbaluju jako vánoční dárek na poskládané trojstranně.  Tohle rozbalování má v sobě něco magického, to zas musím uznat. Oči, prsa, pupík a čárečka. Usmívám se, jak ten měsíček, vy víte nad čím a když se po chvíli od toho překrásného těla odpoutám, tak vidím celou frontu pokladny, která mě pohrdavě sleduje, soudí a rovnou i odsuzuje. Tři týdny nucených prací a vasektomie k tomu. Z jejich pohledu se dá vyčíst, že lidi jako já, by se neměli rozmnožovat. Obdivovat ženskou krásu v časáku, to mohou přeci jen hovada ne? Každý ať si odpoví sám, dle svého svědomí a libida. No nic, beru svůj košík a jdu si to vystát. 

Po chvíli dobíhám tramvajku. Dva přestupy tramvají, pak rovnou na metro a dále až na jeho špinavou konečnou. Na konečné je nekonečná fronta, kde už čekají desítky upocených lidí na svůj autobus. Módní přehlídka ztraceného času. Uplynulo patnáct vymodlených minut a na ceduli naskočila informace o patnácti minutovém zpoždění. Seru na to, vylezu schody, přeběhnu nadchodem na druhou stranu a vlezu do prvního taxana, co se mi nabízí.

„Kam to bude šéfe?“

„Zdravíčko, víte, že já ani nevím? Vteřinku, mrknu do mobilu.“

Říkám mu adresu, ani nezaváhá, vystřelí jak torpédo a povídá něco o tom, jak dobře to tam zná.

„Já vám něco povím. Před pár lety to byla ještě malebná polabská vesnička. Krásných sedm set obyvatel. Teď je to už městys, který má skoro čtyři tisíce obyvatel. 

„Dobrý sprint, s takovou to bude za chvíli část Prahy. Ta je spolkne jak malinu.“ povídám.

„A víte, že bych se tomu vůbec nedivil? Oni vám obestavěli starou zástavbu novostavbami. Což o to, to by nebylo až tak blbé. Ale těch baráčků, tam jsou stovky a stovky. Zrovna staví už nějakou etapu patnáct nebo kolik.“

„Brutál, to by mělo být trestné ne?“ 

„Určitě si to tam projděte, hotová turistická atrakce. Hezká ukázka toho, jak by to nemělo vypadat, jak by se nemělo žít.“

„Mrknu, díky za tip.“

„Ale to není všechno, mrkněte se z okna, za chvíli to začne.“

Čumím tedy. Projíždíme prvním mimopražským městečkem. Zatím nic zajímavého. Domečky jako ze škatulky, cesty obsypané auty, nemůžu si ale nevšimnout, že už tady, jen pár minut za Prahou, čas plyne nějak pomaleji. Vjíždíme za město nebo co to je a plesk, zrovna to začíná, totální brutalismus, ukázkové hovadství, vrchol ignorantství, namaštěné kapsy, karma v prdeli.  Bude tomu pět let, co jsem tudy naposledy projížděl a všude byly jen nekonečné pole. Bylo v tom něco prehistoricky posvátného. Všude samé srnky, zajíci, na nebi kroužili dravci, jo mělo to atmo.

Kolem patnácté jsem přestal počítat. Všude jsou jen samé haly, šedá monstra požírající zeleň, vzduchotěsné krabice s vlastní korporátní vládou, vlastními zákony, jsou plné života, totálně životem narvané, bzučí to v nich jako ve včelím úlu, a přitom z venku vypadají mrtvolně. V plném rozsahu mi dochází pojem Česká republika jako skladiště Evropy. Hold jsme srdce, k němu to je ze všech stran blízko. Ale tady si někdo zas uletěl, urbanistické plánování jako by tady bylo sprosté slovo. Teď si vzpomínám, že o téhle krajince mluvili nedávno v rádiu. Prý tady poslední roky zažívají extrémní sucha. Asfaltové střechy hal nejenže odvodˇˇnují krajinu, ale odrážejí jakési svinstvo, které taky odpuzuje případný déšť. No, kdo ví, jak tohle dopadne. 

Brrrrrrr. Úplně to mnou projede, otřepu se.

„Tak, co jsem říkal?“

„Radši jste to měl vzít oklikou, zaplatil bych si to. Měl jsem mít dneska fajn večer, ale tohle je dobrá antikoncepce.“

„Jóóó za ženskou jedete? “

„No jasně, chlastat, prcat, však to znáte.“

„Nooo ani ne.“

A tak jsme dokecali. Celé to mohlo trvat okolo dvacet minut a jsme na místě. Asi ze soucitu mu nechávám docela tučné dýško. Krapet roztál, děkuje a mizí. Já se ocitám uprostřed čtvrti vystřižené jak z Americké krásy. Zbývá posledních pár desítek minut světla, jdu se teda projít. Trávníčky sesekané na drn, kdo zrovna neseká, ukecává trávník vodou. Hic jak na poušti, ale tady se to zelená jako v nějaké oáze. Všude to tu válcují túje. Některé jsou už tak vzrostlé, že nevíte, co je za nimi. Můžete se jen domnívat, jestli baráček nebo hřbitov. Takhle vysoké túje má ale jen jedna část sídliště, jde vidět, že tady je o pár let déle. Většina tůji jsou ještě malinké, takřka roztomilé a taky díky těmhle prckům vidíte sousedům skoro až na stůl, do postele, do jejich krku nebo zadku. Jakoby to všechno byly jen paneláky naležato, baráček namačkaný na baráčku, každý tady má kousek zahrádky, kousek svého světa. Chce to pár let, aby se dalo schovat před sousedy. Zrak, to máte jeden ze smyslů, ale pak je tady třeba takový sluch a ten jen tak neojebete. Tady musí všichni vědět všechno. Každopádně je to majetek, který je ve skoro Praze dost cenný. Jakkoli jim takový kousek jejich světa, jejich země i krapet závidím, je to zároveň závazek, který cítím, že bych teď nechtěl ani za nic, a to bláznivý dojíždění. Já si po pár minutách strávených v tramvaji zalezu do svého brlohu a neřeším. To říkám teď, ale už teď je mi jasný, že děti bych vychovávat v Praze zkrátka nechtěl. Jestli se nám s Natál jednou podobně zadaří, tak možná utečeme na nějaké podobné předměstí, proboha jen velkou oklikou okolo hal, jestli je to tady vůbec možně. Nebo možná utečeme ještě někam dále. 

Teď jsem ale tady, s igelitkou v ruce čumím lidem do oken a připadám si jako na úplně jiné planetě. Nejsem v tom ale sám, do těch obrovských oken, do těch výkladních skříní života čumí úplně každý kolemjdoucí. Asi nějaký místní folklor. Když ono je to docela hypnotický. Vidím mámy, co vaří doma večeře, mámy, co doma makaj a cvičí. Jedna se právě mučí před telkou, kde ji předcvičuje  nějaká trenérka, druhá o kousek dále si to drtí na eliptickým trenažéru. Vidím děti, co hrajou Playstationy, menší děti, co čumí do tabletů a mobilů. Tátové s pivkem, nebo tátové, co zrovna přibíjejí poličku nebo rozebírají myčku. Jedna zachovalá máma, do hajzlu, to je ale blbý slovo. Zachovalá, to používají egyptologové ne? Jedna taková zachovalá mumie tady tohohle faraona Dolního Egyptu. Teda lépe, jedna taková šukézní mamina, vždyť bude asi i mladší než já, tak ta šukézní mamina si to chodí doma jen v bílém spodním krajkovém prádle. A všichni ti voyeuři jsou ji šumák. Má můj respekt a věnuji ji kousek svojí erekce.  Seru na to, odšroubuju víčko flašky a zhluboka si loknu. Mezitím si mamina bere župan a jde ven na cíčko. 

Mizím. Hledám barák s číslem popisným třistadvacet jedna, za chvíli ho nacházím, vypadá jak jinak než stejně jako všechny ostatní a klepu.  Za dveřmi slyším klasickou muziku, ve které během chvíle poznávám Arcivévodské trio. No to mě poser.