Poezie









Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

23 . kapitola - Překvápko u vegetariánů

To jsem si zas zafilozofoval až jsem na ni na chvíli zapomněl. Přichází mi ale smska: „Ahoj, co říkáš na zítřejší oběd ve Vegtrálu?“ a tak píšu: „Čau, jasně, ve 12:00?“ „Ok, budu se těšit :* “ „Taky :) “ Cítím se trochu blbě, že mě předběhla, ale co už. Dneska teda zevl a zítra si z práce odskočím na oběd. Přemýšlím, jak si to celé zakamufluju. Jen ať si nevšimnou, že tam delší dobu nejsem.  Vysvětlovaček mám už plné zuby a toho lhaní, tak toho asi taky. Copak jim můžu říct, že bych si rád konečně zašukal? Ale jediné, co mě prcá je život.  Psala Vegtrál? Víte co, Fraktál je docela ikona Letné. Mají tam dobrý maso, burgery, hezké číšnice a pivo. Jen trochu,  teda spíše dost  tam chybí světlo. Celé je to totiž v suterénu, ale má to atmo a  vždycky tam rád zapadnu. Vegtrál je jeho vegetariánská ezo sestřička, která je hned za rohem. No spojuje je jen trochu to jméno, možná majitelé? Jinak je to černá a bílá, maso a s´ója, život a přežívání. Je tam světlo, maj tam s...
Číst celý text

Pokračování v knize....

A jak to bylo dále? Právě jsem dopsal první část svého románu - Kniha první - Nespoutaný. Nějakých 223 stránek. Teď si to jdu celý přečíst znovu a pak znovu a znovu. Průběžně to celé proškrtám, přepíšu, vyladím a pak se vrhnu na druhou část.      Všechny tyhle kapitoly, povídky které tady níže najdete jsou taková má kostra. Povídkovou kostru tak dále potahuju masem, kůží a pak dalšími serepetičkami, tak ať dávaj chronologicky smysl, voní po životě, po ženách i po těch šílených a svatých láskách. Zajímá vás jak to dopadlo s Alanem dále? A se Sofi? Natkou? Nebo nějakou další láskou? Pokračování najdete v chystané knize. Jestli si chcete pohlídat vydání, napište mi na nespoutanybasnik@gmail.com a já vám dám včas vědět. Nebude to ale hned, cesta je to ještě dlouhá. A nebo mi napište váš jakýkoliv postřeh. Užívejte a žijte, jak se vám zlíbí. Nespoutaný
Číst celý text

15. kapitola - Před Posvátnou Prahou

Obrázek
Sedím v letenském parku a čumím před sebe dolů na Prahu. Cítím jak mi tráva pomalu barví prdel. Je tak den po dešti, ale v suchu to ještě není. Sedám si teda na mikinu, vytahuju z báglu prvního Heinekena, a přemýšlím, co za chvíli o té Praze na papír vlastně vychlustnu. Bude to óda nebo ji budu proklínat? Jasně že, kdybych to napsal čtrnáct dní zpátky, kdy jsem byl z té naší troječky ještě pár dní totálně odvařenej, tak je to vše sluníčkový, nadšený, ale nebylo by to opravdový. Teď jsem tady, nohama zase na zemi, nad hlavou nekonečné modré nebe, přede mnou nikdy nespící město. Furt to tam vře, bliká, prská a huláká. Stroj, který nejde vypnout, musíte být jeho součástí, dalším ozubeným kolečkem, zapojit se a zapadnout. Jinak si vás podá, sežvýká a spolkne.  Přesně si vybavuju, kdy jsem se poprvé podíval do Prahy. Bylo to s holčinou, s kterou jsem se kdysi dávno seznámil někde na chatu. Říkal jsem jí Palačinka. Oba jsme byli z maloměsta, i když každý z úplně jiného. Pro mě to její mě...
Číst celý text