Poezie









Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pokračování v knize....

A jak to bylo dále? Právě jsem dopsal první část svého románu - Kniha první - Nespoutaný. Nějakých 223 stránek. Teď si to jdu celý přečíst znovu a pak znovu a znovu. Průběžně to celé proškrtám, přepíšu, vyladím a pak se vrhnu na druhou část.      Všechny tyhle kapitoly, povídky které tady níže najdete jsou taková má kostra. Povídkovou kostru tak dále potahuju masem, kůží a pak dalšími serepetičkami, tak ať dávaj chronologicky smysl, voní po životě, po ženách i po těch šílených a svatých láskách. Zajímá vás jak to dopadlo s Alanem dále? A se Sofi? Natkou? Nebo nějakou další láskou? Pokračování najdete v chystané knize. Jestli si chcete pohlídat vydání, napište mi na nespoutanybasnik@gmail.com a já vám dám včas vědět. Nebude to ale hned, cesta je to ještě dlouhá. A nebo mi napište váš jakýkoliv postřeh. Užívejte a žijte, jak se vám zlíbí. Nespoutaný
Číst celý text

15. kapitola - Před Posvátnou Prahou

Obrázek
Sedím v letenském parku a čumím před sebe dolů na Prahu. Cítím jak mi tráva pomalu barví prdel. Je tak den po dešti, ale v suchu to ještě není. Sedám si teda na mikinu, vytahuju z báglu prvního Heinekena, a přemýšlím, co za chvíli o té Praze na papír vlastně vychlustnu. Bude to óda nebo ji budu proklínat? Jasně že, kdybych to napsal čtrnáct dní zpátky, kdy jsem byl z té naší troječky ještě pár dní totálně odvařenej, tak je to vše sluníčkový, nadšený, ale nebylo by to opravdový. Teď jsem tady, nohama zase na zemi, nad hlavou nekonečné modré nebe, přede mnou nikdy nespící město. Furt to tam vře, bliká, prská a huláká. Stroj, který nejde vypnout, musíte být jeho součástí, dalším ozubeným kolečkem, zapojit se a zapadnout. Jinak si vás podá, sežvýká a spolkne.  Přesně si vybavuju, kdy jsem se poprvé podíval do Prahy. Bylo to s holčinou, s kterou jsem se kdysi dávno seznámil někde na chatu. Říkal jsem jí Palačinka. Oba jsme byli z maloměsta, i když každý z úplně jiného. Pro mě to její mě...
Číst celý text

24. kapitola - Doma u Sofi

Pár schodů, doleva, doprava, a přitom furt nahoru skoro až do nebes a jsme u ní doma. Je to typický byteček mojí generace. V každém rohu rozpoznávám kousky Ikey, které jsou tady citlivě namíchány se staršími kusy z vetešnictví, blešáku, bazaru či něčím takovým. Obývák je spojený s kuchyní. Je tady velká sedačka, která nejspíše není z Ikey, velké kytky možná z Ikey a velká knihovna s knihami a gramofonovými deskami, která je určitě z Ikey. Není to nic jiného než starý dobrý Kallax. Kuchyň je šmrncovní s barem a dřevěnými barovými židličkami. Míří si to opravdu ke kávovaru, a ještě, než se stihnu přesunout k deskám, abych je prozkoumal a zjistil, co že to vlastně všechno poslouchá, tak na mě vybalí: „Lungo nebo Americano? Co si dáš?“ Chvíli přemýšlím, jestli to fakt říct, ale když mi tak hezky přihrála, nakonec teda jo. „Tebe.“ Kouká na mě, chvíli zaraženě, chvíli zamyšleně, jako by přemýšlela, jestli fakt slyšela dobře, odchází od kávovaru a jde ke mně. Nadzvedává si šaty a obkročmo si...
Číst celý text