Nespoutaný

Je ráno, teda spíše dopoledne. Je mi trochu blbě, ale hlava mě nebolí. Vlastně si ani nepamatuji, kdy mě naposledy bolela. Tohle jsem už nějak přepil nebo se naučil pít?  Je neděle a v televizi dávaj zas velký hovno. Ostatně taky jako v pondělí, úterý, ve středu a další dny. Původně jsem si televizi pořídil jen na pouštění filmů přes flashku, občas jsem tam ale zavadil o něco, co jsem ani nevěděl, že existuje a tak bych si to nikdy nestáhl a přitom to bylo docela fajn. A od té doby jí dávám naději, často mi dost nakládá, zkouší moji trpělivost, ale dávám jí šanci znova a znova. Co se fakt ale nedá prominout, tak to jsou reklamy, furt dokola, dost debilní a v tu nejméně vhodnou dobu. Zrovna dávaj docela férový dokument o ukřižování Ježíška Krista a jeho dalších kámošů a jiných svatých v různých uměleckých náladách, stylech a všelijakých křivkách. Co si budeme povídat, krapet to tam zas válcuje starý dobrý knírač Dalí. On tam toho božího synka vypleskl na kříž, který se vznáší nad je...

Zjevila se až o deset let později.  Sedím v Bio oku a bezmyšlenkovitě sjíždím příspěvky Facebooku. Na chvíli se zamýšlím nad tím, jestli existuje nějaká appka, která by mi změřila, kolik jsem toho dneska vlastně projel. Jako ty appky na běhání, které vám řeknou, že dneska tam máte těch osm kilometrů a můžete si bez výčitek dát kebab. Takových pár stovek metrů jsem dneska určitě na Facebooku projel. Ale víte co, já to možná radši vědět ani nechci.  Tak sedím v tom Bio oku, usrkávám pivečko, totálně prokrastinuji, když v tom ji zahlídnu. Úplný déjà vu, tak známý obličej a nemůžu přijít na to, kam si ho zařadit. Je to herečka? Modelka? Kočka je na to dost. Fakt mi to šrotuje, když v tom zvedne oči od rozečtené stránky, otočí list, ale už se do něj nezačte. Všimne si mě a na chvíli se taky dobře zasekne. Koukáme na sebe, fakt divně civíme a ani nám to není divný. Ale já měl v civění náskok, tak mi to po chvilce sepnulo.  Sofi z Vikštejna. Teda nějaká její vytuněnější vyspělej...

Pamatuji si ji z Vikštejna. Bylo to mé úplně první čtení a byl jsem z něj nervózní jak prase. Aby toho nebylo málo, tak si někdo řekl, že ty moje cvaky, co prezententuju na své facebookové stránce nejsou až tak úplně blbý a tak krom čtení byly po celé zřícenině vystaveny také moje strašně dekadentní fotky. Upřímně takhle zpětně, dobrá polovina patřila spíše do koše, fakt sračky.  „Vůbec nevím, na co koukám.“ říká si takhle sama pro sebe, nebo ke mě? „No já si myslím, že to nevěděl ani sám autor.“ povídám směrem k ní.  Ježiši Kriste, vždyť koukáme na můj obličej, který je vyfocený v tabulce prosklených dveří, ve sklepě mých rodičů. Vedle ksichtu tam mám ještě nálepky s informací o jedovatosti jedu na krysy. „A teď jestli je to umění nebo kýč.“ říká zadumaně.    „Je to sračka.“ povídám krapet dotčeně, ale vlastně už tehdá prozíravě.  „Jinak já jsem Alan.“ „Já Sofi.“ a změří si mě pohledem. Od hlavy až k patě a pak zpět od paty až k hlavě.  Kecáme, já vla...

V tomhle prehistorickém období bylo všechno jinak. Těžko říci jestli lepší nebo horší. Byl to zkrátka úplně jiný svět. Ale sexuální výchovu jsme na Základní škole teda neměli. A tak i taková obyčejná stará dobrá honička, byla tehdá pro mladé totální záhadou. Veškeré poznatky se tak předávali z úst do úst, orálně chcete-li a víte jak to je s tou tichou poštou. Informace předaná na začátku má na konci zcela jiný význam.  Jedné obyčejné noci se ale můj svět obrátil vzhůru nohama. Ráno jsem se probral s totálně mokrou peřinou. Moc jsem to nepobíral. To jsem se jako pochcal? Styděl jsem se za to jak blázen, byl jsem zmatený jak lesní včela v řepkovém poli a tak jsem to jen nechal s otazníky v hlavě uschnout.  V tomhle období běhal kolem naší základky taky jeden pedofil. Myslím, že se jmenoval Vlastík a byl tím svým koníčkem docela vyhlášený, fakt srdcař. Celou dobu jsem nechápal, čím se ten pedofil jako živí, nebo co dělá, ale škola nás před ním jen varovala a každý ať si to dále p...

Celá základní škola byla pro můj milostný život doslova průser.  Vzpomínám si třeba na takovou kozatou Vendulu z o rok staršího ročníku. Házeli jsme po sobě nesmělými úsměvy a věděli jsme, že si nejsme úplně tak lhostejní. Ale pak, jednou jsem takhle před jídelnou na průlezkách zkoušel nějaké fintičky a ony mi přitom vylezly štrample. Štramplemi se v našem rodném kraji rozumí punčocháče, no a to byl k zkrátka konec, finito, čágo belo. Asi to umocnilo i to, že tam byla zrovna s kámoškama, ale všechny se mi vysmály a já to tenkrát moc nepobral.  Proč jako? Až o ten rok později mi došlo, že člověk  mohl být trapák s maličkostí, natož s takovým kouskem jako jsou štrample. Tak často jsem na ni myslel, záměrně ji hledal a takhle blbě to dopadlo. Byla to krátká a blbá láska. Začátkem stupně druhého jsem pak sice nebyl vyloženě outsider, to přišlo až později na střední, ale spíše takový šedý průměr. Holky mě ale měly dost rády a často jsme si posílali po třídě všemožný duchaplný ...

Když už jsme cestovali tím časem, mám takové nutkání se s vámi podělit ještě o daleko hlubší morfující okamžiky mého dětství a dospívání. Tam se ten základ mého já totiž celý uvařil, některé ingredience přitom byly navíc, jiné zas chyběly nebo byly dokonce zkažené. Jdeme na to.  Byl jsem typickým produktem maloměstských devadesátek a nebudu vám tady vyprávět o tom, jak jsem čuměl na Strážce vesmíru a nosil po městě walkmana, kterého jsem dostal od strejdy z Ameriky. Neměl v sobě ale zabudovaný anti shock. Tak jsem ho nosil hezky v ruce a tlumil jsem každý možný náraz. Myslel jsem si, že vypadám stylově, ale takhle zpětně, vypadal jsem spíše jako debil. Fuck, když já vám to právě nakonec stejně řekl. Těch momentů, kdy jsem musel vypadat jako dement muselo být opravdu hodně, ale to k tomu dospívání asi tak nějak patří. Jóóóóóóó´´o sebereflexe, tak ta devadesátkám fakt chyběla.   Budu vám tady vyprávět hlavně o ženách, jak jinak, teda spíše holkách. To jsou okamžiky vděčné a...