Nespoutaný

Pár schodů, doleva, doprava, a přitom furt nahoru skoro až do nebes a jsme u ní doma. Je to typický byteček mojí generace. V každém rohu rozpoznávám kousky Ikey, které jsou tady citlivě namíchány se staršími kusy z vetešnictví, blešáku, bazaru či něčím takovým. Obývák je spojený s kuchyní. Je tady velká sedačka, která nejspíše není z Ikey, velké kytky možná z Ikey a velká knihovna s knihami a gramofonovými deskami, která je určitě z Ikey. Není to nic jiného než starý dobrý Kallax. Kuchyň je šmrncovní s barem a dřevěnými barovými židličkami. Míří si to opravdu ke kávovaru, a ještě, než se stihnu přesunout k deskám, abych je prozkoumal a zjistil, co že to vlastně všechno poslouchá, tak na mě vybalí: „Lungo nebo Americano? Co si dáš?“ Chvíli přemýšlím, jestli to fakt říct, ale když mi tak hezky přihrála, nakonec teda jo. „Tebe.“ Kouká na mě, chvíli zaraženě, chvíli zamyšleně, jako by přemýšlela, jestli fakt slyšela dobře, odchází od kávovaru a jde ke mně. Nadzvedává si šaty a obkročmo si

Včera se mi o tobě zdálo. To je to první, co mi po ránu přijde na mysl. Hráli jsme si na mámu a tátu. Měli jsme obří bejvák, roztomilý děcko, spousty zaprášených dekorací a tolik zbytečných knih. Udělali jsme si dobrou večeři. Prcali jsme v kuchyni a pak na zemi před televizí.  řekla si mi zneucti mě ale já tě políbil na stehno odhrnul kalhotky a začal tě uctívat Popíjeli jsme víno a čuměli do půlnoci na film. Teda aspoň já. Nevím kolik si toho viděla, ale ty si u něj vytuhla. Jemně jsem tě vzbudil a přenesl do postele. Teď je ráno a nechci otevřít oči. Chci si ještě na chvíli vychutnat ten pocit. Matrace mi ale pomalu prozrazuje, že jsem v cizí posteli. Cizí a přeci se mi v ní tak dobře spalo, to se mi nestává často.  Otevírám oči a šmátrám v mysli, abych si vybavil, kde jsem a pak ji vidím. Oddechuje vedle mě, ještě spí. Nějak si nevybavuji, kde se vzala, ale na nočním stolku mám zbytek klobásy a skleničku vína. Talíř a sklenice je na dětské knížce, a tak se zastydím dvojnásob. Talíř

Venku zapadá slunce, po ulicích pomalu mizí stíny stromů, aut, domů, kolemjdoucích. Všechno venku zplacatělo a pomalu se halí do tmy. Během chvíle se rozsvící první lampy a stíny jsou rázem zpět.  Natál pobíhá mezi kuchyní a obývákem tohohle obřího baráku. Člověka by ani nenapadlo, že jí to tu nepatří, že není paní domácí a mamina tohohle roztomilého mimina. Sekne jí to, najednou ji vidím v úplně jiném světle. Tu svou nespoutanost nechala doma pověšenou kdesi na ramínku a tady vidím jen spořádanou a pečlivou tetu. Malá Anička mě přijala, jako bychom se znali odjakživa. Strejdo tohle a strejdo tamhle. Boží bezprostřednost, upřímná nevinnost. Nikoho nesoudí, nic neřeší, jen žije přítomností. Kinder vajíčko zhltla jako malinu a teď ji dávám dohromady figurku princezny Elsy. Odskočil jsem si do lednice pro pivko, mohlo to být jen pár sekund a Anička si stihla dát cosi do pusy a vehementně to chroupe. Je to princezna Elsa, která se zas rozpadla na pět dílků. Natál mezitím chystá nahoře span

 Na chvíli si dějově odskočíme. Hop... Dva týdny bez sebe. Všechno je hektické, rychlé a fádní. Včera dávali v telce nějaký francouzský romanťák. Ovladač byl ode mě daleko, celé čtyři kroky a mě se zkrátka nechtělo zvedat, totálně bez energie, totálně bez nápadu, co jiného bych ostatně dělal. A tak jsem na to čuměl a vsakoval to do sebe. Film se jmenoval Perfect day, bylo to o dni, ve kterým si chtěli užít každičkou minutu. Nevím, jestli to věděli nebo ne, neviděl jsem totiž začátek, ale na konci toho dne ten týpek umřel. Dostala ho jak jinak než zákeřná nemoc. Žít tak o dvě stě let v budoucnosti, tam by to nejspíše zapil nějakou tabletkou a je v cajku. Všechno je to stejně jen otázkou času, stejně jako kdysi zabíjeli spalničky nebo obyčejná teplotka, ale pak našel Saša náhodou na petriho misce plíseň a lék byl na světě. Ale možná tu za takových dvě stě let ani už nebudeme. Možná si Země najde lék na lidstvo sama.  Každopádně mě celá tahle pohádka inspirovala, zase jsem si jednou uvědo

To jsem si zas zafilozofoval až jsem na ni na chvíli zapomněl. Přichází mi ale smska: „Ahoj, co říkáš na zítřejší oběd ve Vegtrálu?“ a tak píšu: „Čau, jasně, ve 12:00?“ „Ok, budu se těšit :* “ „Taky :) “ Cítím se trochu blbě, že mě předběhla, ale co už. Dneska teda zevl a zítra si z práce odskočím na oběd. Přemýšlím, jak si to celé zakamufluju. Jen ať si nevšimnou, že tam delší dobu nejsem.  Vysvětlovaček mám už plné zuby a toho lhaní, tak toho asi taky. Copak jim můžu říct, že bych si rád konečně zašukal? Ale jediné, co mě prcá je život.  Psala Vegtrál? Víte co, Fraktál je docela ikona Letné. Mají tam dobrý maso, burgery, hezké číšnice a pivo. Jen trochu,  teda spíše dost  tam chybí světlo. Celé je to totiž v suterénu, ale má to atmo a  vždycky tam rád zapadnu. Vegtrál je jeho vegetariánská ezo sestřička, která je hned za rohem. No spojuje je jen trochu to jméno, možná majitelé? Jinak je to černá a bílá, maso a s´ója, život a přežívání. Je tam světlo, maj tam sice taky pivo, ale žitný